Literární hysterie z Ústeckého kraje
Dobrá vůle musí být náležitě potrestána.
Před časem jsem si umínila, že budu pro konkurenční blog vytvářet seriál o spisovatelích Ústeckého kraje, kde je krátce představím prostřednictvím rozhovorů. Bohužel jsem si to měla včas rozmyslet i při vzpomínce na to, co jsem zažívala při pořádání literárně-hudebních večerů v Praze. Zvala jsem si tam současné autory. A přestože jsem se snažila, často jsem si připadala, jako bych spolupracovala s předními hvězdami z Hollywoodu.
Nakonec jsem se raději přesunula ke spisovatelům již nežijícím, čemuž se věnuji profesionálně podnes. Někdy mi sice ta živá setkání s kolegy chybí, ale aktuální programy mi vyhovují asi víc.
Jsem ale nevyléčitelný idealista, který si jednoduše řekl, že ty regionální autory zkusí, přestože tu musím počítat s něčím, co už není ani kategorie – pražské ego, ale ústecké hardcore. Věděla jsem, že ačkoliv dopředu přesně vymezím podmínky, ačkoliv budu jednat otevřeně a slušně, na což tu nikdo není zvyklý, nějaká ta sprcha přijde. A přišla.
Hned v začátcích jsem samozřejmě dostala kázání o tom, že jsem dotyčný rozhovor moc ukrátila a příště...ať… Jasně, příště už žádné nebude. Pak proběhlo pár rozhovorů v klidu, ba dokonce jsem autorky potěšila, že jsem je do té série zařadila, ale včera to nastalo. Byla jsem zase tak blbě snaživá. Tvůrce jsem musela vyhledat přes nakladatelství, abych se dozvěděla, ať tam hlavně žádné narážky na knihovny nedávám. Ale na úvodníku, kde vždy píšu: „Literatura v Ústeckém kraji je opomíjená. Knihovny se o autory příliš nezajímají“, nevidím nic závadného. Prostě jsem pojmenovala problém, který se snažím změnit.
Navíc každý, kdo mě zná, ví, že si práce knihovníků opravdu vážím, s řadou z nich už roky úspěšně spolupracuji, jen tady v regionu to prostě drhne. I když já sama mám třeba s jednou knihovnou z kraje taky dobrou spolupráci a paní ředitelka je podle mě osoba na svém místě, aktivní a nadšená.
Každopádně jsem chtěla jednoduše podat pomocnou ruku k tomu, aby se úsilí knihoven a autorů více propojilo. Nic víc a nic míň.
Když jsem onomu tvůrci napsala znovu, že ty úvodníky jsou pro všechny rozhovory jednotné, přišlo mi, že nechce být spojován s článkem, který podle jeho mínění na knihovnu v Ústí nad Labem útočí.
Já vážně nevím, jestli v Ústeckém kraji funguje opravdu jen jedna knihovna, nebo se vyjadřuji nepřesně, nebo nevím. Ale rozumějte - já si na místní falešnou servilitu, která se tady stala vzorcem přežití, nehraju. Pokud někdo považuje za útok to, že napíšu – knihovny se o autory příliš nezajímají, co pak dělá při skutečné kritice? Vyhlásí třetí světovou válku?
Se zmíněným tvůrcem jsme se nakonec bohužel dostali v druhém kole do bodu, kdy mi napsal, že má na nesouhlas nárok, jako bych mu ten nárok brala. Panebože! Já před ním klečet na kolenou nebudu. To on potřebuje dostat mezi lidi svou prvotinu. Zůstala jsem pak ještě notnou chvíli němě zírat do monitoru. A taky si třikrát zopakovala – Ústecký kraj, Ústecký kraj, Ústecký kraj. Tady přece musí být každá dobrá vůle ihned napadena a pohaněna. Bez toho by to přece nešlo!
Nechala jsem si to pak celé projít hlavou a následně se rozhodla. Pokud mi přijdou ještě nějaké odpovědi od spisovatelů, ráda je zveřejním. Ale jinak se seriálem končím dřív, než se stačil pořádně rozjet. Nehodlám už plýtvat svým časem a energií na něco, co vážně nemám zapotřebí. Ten čas potřebuji pro vlastní akce a tvorbu.
V zásadě jsem ale za tu zkušenost velmi vděčná. Zapadla mi do mozaiky. A ten zakopaný pes…
Ten očividně neleží jen na knižních pultech.