Liebesbrief Harvardu aneb ministři si připraví tužku a papír

Zde je můj seznam nápadů, co udělat, aby se věda vrátila ke svému původnímu smyslu, tedy hledání pravdy o tom jak a proč funguje svět.

Především výrazně omezit systém grantového financování vědy ze strany státu. Pokud stát skutečně něco potřebuje, nechť vypíše veřejnou soutěž o konečný výsledek například tak, jak to dělá americká DARPA. My v Evropě jsme zvyklí soutěžit v řečnění o tom, na co přijdeme, kdy na to přijdeme, jak na přijdeme, kolik článků o tom napíšeme a kde je otiskneme. Nebylo by lepší slíbit pevnou finanční částku za fungující exemplář výsledku a nezdržovat se průběžným vykazováním, papírování a proplácením jízdenek na vlak?

Financovat výzkum prostřednictvím daňové asignace. Každá firma nechť může například 1% daní odevzdat namísto státu (který beztak půlku rozkrade a zbytek utratí za nesmysly) nějaké výzkumné organizaci dle vlastního výběru. Firmy tak budou platit jen to, co je skutečně potřeba, a samy si hlídat, že se za jejich peníze vyzkoumá něco, co se jim může hodit, tedy něco užitečného. Nikdo nebude muset centrálně rozhodovat, jestli financovat raději polovodiče, nanomateriály nebo čínskou literaturu. Vzpomeňte si, že všechny ty zázračné technologie a inovace konce 19. století nevznikly v rámci státních grantů, ale typicky v soukromém sektoru.

V takovém systému by ovšem poměrně zákonitě odumřel základní výzkum (japonskou historickou mluvnici žádná firma financovat nebude). To by mohla být škoda, takže nechť za každou korunu, kterou výzkumná instituce vydělá z průmyslu (prostřednictvím výše popsané asignace) dostane korunu od státu. Tím může výzkumná instituce (pokud chce) financovat základní výzkum, dotovat studium nebo dále podpořit aplikovaný výzkum. Výše státního dorovnání se může měnit podle možností a preferencí státu, není třeba po každých volbách celý systém měnit. Navázáním státní podpory na daňovou asignaci z firem bude ovšem zaručeno, že peníze od státu dostanou jen takové výzkumné instituce, které jsou schopné vymyslet i něco užitečného.

Zrušit celý systém financování a hodnocení výzkumných institucí dle počtu publikací, které nikdo nečte, a tím zrušit celý ten šílený kolotoč tlaku na počet publikací, který vede k falšování výsledků, kupčení s autorstvím, psaní nesmyslů a neustálému vykazování něčeho někam. Tím taky postupně nechat zajít na úbytě kartel „vydavatelských domů“, které na současném šíleném systému hodnocení vědy parazitují. Navíc, jak jsme si mohli všimnout za covidu, kartel vydavatelských domů se velmi ochotně podřídil všeobecné cenzuře a zařídil mocným tohoto světa požadovaný „vědecký konsensus“ tím, že nepohodlné výsledky prostě odmítl publikovat. Nic z toho nedělal kartel zadarmo – krom organizovaného zločinu těžko najít sektor s vyššími maržemi, než jsou dnešní akademická vydavatelství. Vědí vůbec daňoví poplatníci, že jen samotná možnost otisknout jeden (úplně zbytečný) článek v některém z „prestižních“ odborných žurnálů stojí desítky až stovky tisíc korun? Vše je samozřejmě placeno ze státního rozpočtu a většina článků stejně vzniká jen proto, že je autor slíbil jako výstup nějakého grantu, nebo že je potřebuje doložit k docentuře či profesuře. Je možné, že některé vědecké publikace obsahují i pravdivé výsledky, bohužel však nikdo neví, které to jsou a jak je v té záplavě účelově vydávaných kravin najít.

Zrušit korupční a klientelistický systém akademických titulů na univerzitách a nahradit jej standardním systémem pracovních pozic. V současném systému je cedulka „docent“ či „profesor“ nalepená na záda dotyčného akademika. Správně by však měla být nalepena na židli, na které dotyčný sedí. Akademické tituly jsou v českých zemích přímo převoditelné na peníze a moc, takže je po nich logicky neomezená poptávka. Nabídka je však regulována cechem současných profesorů a docentů (skrze iniciační obřady habilitací a jmenování) a za vstup do cechu je požadováno políbení prstenu a různé protislužby. Profesoři byli schopni za poslední dvě generace unést celý systém české vědy, výzkumu a vysokého školství a otočit jej svým směrem tak, aby co nejlépe sloužil jejich zájmům. Zájmy profesorů ovšem nejsou shodné se zájmy daňových poplatníků, kteří celý ten cirkus platí. Není výjimkou, že čeští profesoři pracují na několika vysokých školách najednou a na každé pobírají statisícové mzdy (vše samozřejmě z peněz daňových poplatníků). V českých zemích jsme ostatně nechali puč profesorů dojít až do hořkého konce – vládne nám brněnský politolog prof. PhDr. P.F., Ph.D., LL.M., dr.h.c.

Vrátit fakultám právní subjektivitu a tím výrazně decentralizovat samotné univerzity. České vysoké školy mají světově unikátní míru samosprávy. Akademickou obcí přímo volené senáty rozhodují o osobách rektorů a děkanů a rozdělují většinu rozpočtu instituce. Tato míra samosprávy je patrně odměnou za roli, kterou vysoké školy sehrály během listopadové změny režimu. To vytváří jisté těžkosti při řízení vysokých škol, neboť děkani nejsou podřízenými rektora, ale jsou odpovědní akademickým senátům svých fakult. Proto lze v posledních letech pozorovat snahy centralizovat řízení vysokých škol a odebírat fakultám jejich autonomii. Dle mého názoru je třeba jít přesně opačným směrem a vrátit fakultám právní subjektivitu. To vytvoří z univerzit jakési volné konfederace fakult a přinese to mnohem rozmanitější prostředí, které bude odolnější všelikým epidemiím ztráty soudnosti, jež typicky postihují různé obory s různou intenzitou.

Skutečně to nejde?

Pokud přinutíte kteréhokoliv z kapitánů české vědy dočíst až sem, povýšeně se usměje a řekne, že to všechno jsou jen pomatené řeči ubohého odborného asistenta, který chce zničit systém, jež mu nedovolil vystoupat mezi akademický establishment. A že nic z toho (naštěstí) udělat nejde, což vám doloží citací z mnoha zákonů, vyhlášek a dokumentů Evropské unie.

Jenže kdybyste se před půl rokem zeptali prezidenta Harvardu, jestli je možné, aby jeho instituce přišla o padesát miliard korun ročně z federálního rozpočtu, taky by vám s povýšeným úsměvem odpověděl, že to možné není. A vidíte – jeden Liebesbrief od Lindy – a je to.

Vědci zřejmě podceňují hněv veřejnosti, který na sebe přivolali spektakulárním selháním během covidu a okázalou podporou progresivní ideologie, která právě vychází z módy. Otevírá se unikátní příležitost shrnout ztrouchnivělé trosky oficiální vědy na stranu a na uvolněném místě postavit vědu znovu a lépe. Pestrou, odolnou a mnohem méně závislou na státu. Možná z ní potom zase začnou padat ty kouzelné technologie a inovace…

Tento text původně vyšel v časopise TEMA, který vydává okresní hospodářská komora v Mostě.