Líčení na tiskovku
Pavlačové drby o líčení... (Nebo před líčením...?)
Při vyprávění tohoto fiktivního příběhu, inspirovaného turbulentním předvolebním děním současných dnů, je třeba zdůraznit, že podobnost zde uvedenýchpostav s jakýmikoli skutečnými živoucími osobami, ač by byla jakkoli bizarně vtíravá, je v podstatě nemyslitelná. Každý moudrý jedinec si přeci snadno uvědomí, že něco tak bizarního se ve skutečném životě, ať už v jakékoli biologicky představitelné formě animálního světa, vyskytovat nemůže...
Bývalé advokátce, co někde cestou do Strakovky jaksi nedbale poztrácela své tituly i s maturitním vysvědčením, rozhodně nelze upřít neodolatelnou schopnost usmívat se i za těch nejbizarnějších okolností.
(No, něco jako Kamala Harris po hodně dlouhém špeku.)
Má těsně těsně před tiskovou konferencí a tak si u své osobní vizážistky vyhotovuje své pravidelné mimikry.
Opodál stojící údržbář se při letmém pohledu na tento podivuhodný technologický proces rozpomněl, jak kdysi pracoval na finální fázi dokončování Žižkovské věže. Jen tak pod fousy si poznamenal: „Fajnová, štuky, nástřik... už chyběj jenom ta mimina...“
„Hlavně dejte bacha na to slovíčko 'sheep market', Eli," prořízla poklid v místnosti jako první maskérka. „Řekněte to dlouze 'šíííp', ne krátce jako posledně, když vám to pak raděj na CNN vypípali... Páč si mysleli, že už zas mluvíte vo tom Babišově podělanym dvorku.“
„Jojo, už si přitom dycky radějc předem představuju ten luk a šípy, Maruš,“ zašklebila se politička a oproti svým zásadám se krátce zamyslela. „No řekněte. Není to chudák?“
„Kdo jako?“ hořela Maruš zvědavostí.
„No ten zámečník... Co ho to muselo stát práce... Dát ten šift... nebo jak se to menuje... dohromady... a nějací dva russáci mu to proloměj... ten kód... a vybílej mu to tam...“
„Nebyli to náhodou amíci?“ namítla nesměle maskérka.
„Kdepák. Něco tak hnusnýho můžou spáchat jenom russáci!“
„Zbylo mu tam toho ještě dost, ne?“
„No divíš se mu? Že si to nenechal ukrást celý? A ten zbytek si hned uschoval? Pro dobročinný účely?“ projevila úřednice pochopení.
„A pak ho za ten dobrej skutek ještě zavřou! To je dneska nevděčnej svět!“ povzdechla si Maruš.
„U soudu byl ten ubožák tak vystresovanej a zblblej, že zapomněl ty... ...no... přístupový klíče.“
„To je celkem vostuda teda... Když zámečník ztratí klíče...“ dopustila se odvážného názoru kosmetička.
„Von to měl v nějaký peněžence.“
„Klíče v peněžence? No jó... Tak to mu ji čórli někde na hlaváku, to je jasný...“
„Von to pak zas někde ale našel, Maruš.“
„A kdepato?“
„Jak se náhodou potkali s Pavlíkem v tý kavárně, si představ. Jak se kouk to těch doníkovejch uhrančivejch, hlubokejch vočí... Najednou se mu hnedle rozsvítilo a vodněkaď tu kazetu vyhrabal.“
„Jakou kazetu zas?“
„No, Maruš, ty klíče jsou jako na nějaký flešce či co.“
„Jo tak todle zařízení mu ten soud chtěl jako sebrat a zničit?“
„No jen si to představ! Nebyla by to škoda? Jesli tam měl třeba i nějaký svý voblíbený porno,“ spráskla úřednice teatrálně ruce a vzhlédla ke stropu a pokračovala:
„Prej se v tý kavárně ze samý vděčnosti úplně rozbrečel. A hned že mu dá milardu. Ale to víš, Pavlík je dobračisko poctivý. Hned to samosebou rázně vodmít! Ledaže by to prej dali třeba Péťovi na ty jeho barmanky... Teda... ty barmský ženy... A tak to hned dohodli...“
„Když to u toho Pavlíka votvírali, tak se prej nemohli dočkat nějakýho notáře..." vyzvídala Maruš.
„To je fakt. Uvíz někde v centru, tady na tom Hřibově tankodromu. Naštěstí je ten notář docela machr. Vodsvědčil to v pohodě i na dálku. Prej studoval práva dálkově, tak to uměl.“
„Vedou se taky nějaký drby vo tom, že prej cosi citlivýho už dávno předtím věděli na financích.“
„No jo... Náměstci si něco přeposlali a mrskli to prej Zbynďovi na stůl. Ale ten to prostě nečet. Kam by přišel, kdyby študoval kdejakej pamflet, hele,“ koulela politička očima.
„A ti náměstci co?“
„No ti už kór ne,“ vyhrkla úřednice důrazně. „Podle přísnejch vnitřních bezpečnostních pravidel si je pečlivě vybíráme zásadně jen z plzeňskejch a brněnskejch rychlouniverzit. No právě proto, že je tam neučí číst, ale jen telefonovat.“
„No vidíte, Eli. Je to vlastně všecko tak snadno vysvětlitelný a voni to furt nechtěj chápat.“
„Jsou to idioti, Maruš! Komu není shůry dáno, má v hlavě nas... No dyť víš, jak se to rýmuje,“ uchichtla se politička posměšně.
„Vůbec vám tu řeholi, Eliško, nezávidím.“
„Tu naši pravdu by ta lůza nikdy nepochopila. Ale holt něco jim nakecat musím. Snad mě cestou na plac ještě něco vznešenýho napadne,“ povzdechla si.
„No nic, deme na šichtu!“ dodala a začala se zvedat ze židle.
„No né... Eli... ještě počkejte! Máte sotva jedno voko modrý...“
„To je v poho… To jen zapudruj! To víš, ten můj je holt ráznej chlap... Má to tak rád...“
„Ale né, já myslím ty stíny na tom druhym, Eli... Ještě dodělat...“
„Ach ták... Tak to si tedy, Maruš, v klidu dodělej. Voni si rádi počkaj... ...A čím dýl, tím líp...!“