Liberalismus – smrtelná dávka dobra

Heidegger a Hitler

Z historie víme, že se slova mohou zmocnit společnosti a s tragickými důsledky ovlivnit jejich osud. Někteří političtí myslitelé jsou kupříkladu přesvědčení o tom, že německý filosof Martin Heidegger svými myšlenkami, konkrétně v paragrafu 74 svého díla „Bytí a čas“, které vyšlo v roce 1927, ideově připravil půdu pro nástup Hitlera a nacismu o šest let později.

Pro tzv. pokrokový liberalismus má podobný význam filosofie spojená s francouzskými mysliteli jako Jean-Francois Lyotard a Jacques Derrida. Stejně jako v Heideggerově případě se i jejich vyšlechtěné myšlenky ocitly v rukou daleko méně nadaných, ale o to mocichtivějších nádeníků ducha, kteří dnes sedí na sociálně vědních katedrách, v redakcích a ve stranických centrálách. A dopadlo to tak, jakoby da Vinciho malbu kopíroval předměstský sprejer, s nulovým talentem a s palčivou touhou po uznání.

Z vycizelovaných slov a myšlenek, kterými Derrida a Lyotard obhajují jedinečnost individua, zbylo v rukou těchto intelektuálních pěšáků tvrzení, že pravda je to, co si o sobě kdejaký trouba právě dnes odpoledne myslí.

Výzkum frekvence žargonu tzv. liberálního myšlení v článcích New York Times v letech 1970-2018 ukázal, že od roku 2015 skokově narůstala četnost slov, která patří k opěrným sloupům tzv. wokeness: sexismus, mužská privilegia, toxická maskulinita, feminismus, institucionální rasismus, systémový rasismus, islamofobie, antimuslimský, inkluze, homofobie, transfobie, lgbt, queer, gendrově neutrální, transgender, klimatická změna, hate speech atd.

Ideologie „uvědomělosti“ (wokeness) je americký levoboček čínské „kulturní revoluce“ z let 1966-69. Tehdy v čínských městech řádily, komunistickým diktátorem Mao ce-tungem poštvané roty militantních mládežníků, kteří mávali „rudými knížkami“. Ty obsahovaly pravidla „velkého kormidelníka“, pro boj proti „čtveru starému“: myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Smrtelná dávka dobra, tenkrát v Asii stejně jako dnes na Západě.

Od Mao ce-tunga se pokrokoví „liberálové“ naučili, že slova jsou zázračně účinné mocenské nástroje, zejména když se zahnízdí v mozcích těch, kteří rozhodují o tom, jak a o čem budou lidé informováni, za co se vydávají jejich daně a podle jakých zákonů se mají chovat.

Woken-ideologie za sebou neměla moc nelítostného diktátora, ale i ona měla sloužit k ustavení diktatury dobra. Pomocnou ruku přitom nabídli miliardářští „filantropové“, kteří chtěli a chtějí podrývat hodnoty, instituce a pravidla, na kterých stojí západní civilizace. V hledáčku mají rodinu, národ, svobodu slova a právní stát. A tak si koupili anebo podplatili média a univerzity. Z nich se pak agresivně vtíravý lidumilný žargon rozlil do politiky, prosákl do jurisdikce a najednou bylo pod zákonem, že většinová společnost má brát vážně nebo dokonce převzít fantasmagorie kdejakého vyšinutého outsidera.

Gramatika správného světa

V roce 1975 vyšlo prorocké dílo německého sociologa Helmuta Schelského, "Pracovat mají ostatní - Třídní boj a kněžská vláda intelektuálů". Autor v něm precizně líčí dotěrný sklon inteligence poučovat a poručníkovat společnost a za své nevyžádané rady požadovat úctu, peníze a moc.

V Německu jsem žil od roku 1975 a mohl jsem zblízka sledovat, s jakou živelností se Schelského diagnóza potvrzovala a jeho prognóza překonávala. Dnes si intelektuální avantgarda agresivně přisvojuje právo poučovat a šikanovat společnost; nejenom v Německu. Všude v Evropě se snaží skupina obyvatelstva ozdobená, často kuriózními akademickými tituly pochybné hodnoty, ovlivňovat politické a ekonomické směrování společnosti. Její předvoj tvoří politici, media, lobbisté, zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, akademici, umělecké celebrity, urbánní snobové, a dětičky bohatých rodičů. Ti všichni jsou trvale naladěni, morálně se rozšoupnout na úkor většiny a naočkovat společnosti smrtelnou dávku dobra. Za nimi se houfuje ta (bohužel až příliš početná) část obyvatelstva, která je sice schopna číst a rozumět, ale neumí samostatně myslet.

Bizarní gramatiku „správného světa" tvoří čtyři pravidla pokrokového liberalismu:

Všechno je možné, ale nic není jisté,

menšina je vždy oběť a proto důležitější než většina,

rovnoprávnost musí být absolutní a

tolerance bezmezná, ovšem vyjma vůči odpůrcům.

Liberalismus, vyšperkovaný pojmem pokrokový je ve skutečnosti agresivní metodologie, s jejíž pomocí si ekonomické superelity vynucují pustošivé politické a sociální změny. Na prvním místě k nim patří plán, rozpustit evropskou civilizaci v přívalu příslušníků zaostalých kmenových pospolitostí. Většinovou společností sdílená představa normality a tradičních zvyků se má rozplynout v oblaku relativismu, libovolnosti, nezávaznosti a bezbřehé tolerance i vůči těm nejodpudivějším odchylkám barbarských příchozích.

Na druhém místě je třeba jmenovat obludný pojmový švindl, který se týká definice pokroku. Světová plutokracie již totiž nemá ani vůli ani možnosti dokazovat, že systém finančního kapitalismu stále ještě zaručuje společenský pokrok tím, že zlepšuje hmotné životní podmínky lidí. A proto začala jejich životní úroveň otevřeně a dokonce násilně zhoršovat a vydává to (s odvoláním na tzv. klimatickou změnu) za nový význam pojmu pokrok. To jsem podrobně rozebral v podcastu a blogu „Příběh o kyvadle mezi dobrem a zlem“.

Éra prázdných slov

Dnešní dědicové těch, které Schelsky před padesáti lety kritizoval, samozřejmě nejsou příslušníky skutečné aristokracie ducha, ale jen nádeníci na intelektuálním úhoru současných sociálních věd. Své pozice a vliv nedosáhli díky kompetenci nebo morální integritě, ale jen proto, že jako kazatelé a drábové spolehlivě slouží světové plutokracii. V posledních dvou dekádách se totiž média, experti politici, pod taktovkou mocných podnikatelů, slili do jednoho mediálně-politického komplexu. Vznikla tak nová feudální vrchnost, která hovoří jiným jazykem než většina lidí, prostě proto, že má zcela jiné zájmy. Její moc se neopírá o silné argumenty, ale hlavně o možnost, libovolně měnit význam slov. A proto informace přestaly být zdrojem poznání, ale nástrojem drezůry lidí k poslušnosti. A důsledky? -Žijeme v éře prázdných slov, a proto spolu nemají věci a jejich názvy nic společného. Pojem „pokrokový liberalismus“ je toho nejlepším příkladem. -V éře prázdných slov se nehledá pravda, ale jen se vyhlašuje nejnovější význam pojmů jako demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví. -V éře prázdných slov může být dnešní pravda zítra lží, protože pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích. -V éře prázdných slov neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny. - To co bývalo nepochybné je rozmazáno čmouhami dočasných významů slov a večerní zprávy jsou každodenní update překrouceného popisu světa. Důsledek je, že průměrný posluchač tlampačů mediálně politického komplexu vlastně vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. Bývalé pravidlo rozděl a panuj, dnes vystřídalo, popleť a panuj. Ale přesto všechno nemá ideologická doktrína liberalismu budoucnost.

Konec "pokrokového" liberalismu

Richard Dawkins upozornil na to, že i v moderní společnosti probíhá parafráze biologické evoluce, ve které však o přežití bojují slova. Místo o genech mluví o memech a míní tím myšlenky a pojmy. Stejně jako geny přežívají jen ty memy, které svým šiřitelům prospějí. Přiléhavé názvy a trefná vysvětlení umožňují úspěšné chování a jsou tudíž používány častěji než liberální žvásty obsahující smrtelnou dávku dobra.

A proto je pokrokový „liberalismus“ jen jakési poslední sbohem z dob blahobytné společnosti. Údajná liberálnost, ztělesněná ve wokeness, je ve skutečnosti jenom frivolita společnosti, která myslí převážně břichem. Blahobytná společnost je povrchní, lehkomyslná, benevolentní, vstřícná, povolná, permisivní a velkorysá; jedním slovem hloupá. V syrové realitě ekonomického a sociálního úpadku se lidé stávají nedůvěřiví, sebestřední a materialističtí. Ne náhodou je dosavadní hyper-liberální globalismus právě nahrazován myšlenkou národní ekonomiky, soběstačnosti, ochrany hranic, protekcionismu a vnitřní bezpečnosti.

Kvůli dosud doznívající konzumistické demenci je na tom evropský kontinent zvláště špatně. A jediná šance evropských národů spočívá v tom, že všeobjímající pošetilost nahradí energickým a promyšleným prosazováním národních zájmů a to na úkor kohokoliv. Když odmítneme vládami stále vnucovanou smrtelnou dávka dobra, tak rázem přestaneme být jenom mizerně placeným komparsem při pohřbu západní civilizace a staneme se nadějí na její obrození.

Psáno pro časopis "TO"