Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 54/54: Zavírka

Každý z nás se může ztratit. V datech. V přepočtech. V algoritmických nabídkách, které slibují, že vědí, co je pro nás nejlepší. Ale každý z nás má i srdce. A kde je srdce, tam je směr. Tam je tichý, neviditelný, ale nezničitelný kompas.

Zavírka není konec. Není to pád. Není to selhání. Je to vystoupení z kruhu. Z kruhu závislosti, zahlcení, automatické reakce. Je to zavření zařízení. Vypnutí notifikací. Zavření víka. A místo toho: otevření dlaně.

Poutník – kdysi ztracený, nyní klidný – nezavírá dveře s výčitkou. Zavírá je s vděčností. Protože i bloudění mělo smysl. Vedlo ho domů. Zavírá poslední záložku. Odkládá poslední heslo. Loučí se s posledním digitálním obrazem sebe. A vychází ven.

Ne do dokonalého světa. Ale do světa, který není nasnímaný, ale žitý. Kde se nesdílí obsah, ale chleba. Kde se nelajkuje, ale usmívá. Kde se neaktualizuje, ale miluje. A to je ta největší revoluce. Ne hlasitá. Ne instantní. Ne měřitelná. Ale pravdivá. Být znovu člověkem.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)