Jak mi nezdary pomohly se dívat s úsměvem do zrcadla
Životní zkušenosti, radosti i starosti. Pokud možno s lehkostí a humorem.
Když jsem nastoupila do práce — vlastně, ještě dřív. Možná už v první třídě. Nebo úplně přesně, když jsem se narodila do své milované, pokojem naplněné rodiny. Do domova, kde soboty patřily úklidu a párkům k večeři, zatímco neděle byla zasvěcená Bohu a společnému obědu. Už tehdy, ještě nevědomky, jsem začínala brát odmítnutí druhých jako důkaz vlastní nedostatečnosti. Známky byly měřítkem hodnoty a pomáhat ostatním znamenalo být „dobrým člověkem“.
Takové přemýšlení mi ale příliš neprospívalo.
Ve třídě se vždy našla holka, která byla chytřejší, hezčí, oblíbenější. A já, se svou introvertní povahou a zároveň touhou být „divem společnosti“, jsem zůstávala spíš pozorovatelkou než účastnicí dění. I tahle role však měla své výhody — člověk se naučil naslouchat, všímat si detailů a chápat, jací lidé kolem něj jsou. Jen jedno mi dlouho unikalo: kdo jsem vlastně já?
Když jsem začala pracovat, tahle dávná potřeba být „ta správná“ se mnou nenápadně odešla i do kanceláře. Už se neměřila jedničkami v žákovské knížce, ale pochvalou od šéfa, úsměvem kolegyně nebo klidným tónem e-mailu bez výtek. Dlouho jsem věřila, že správný člověk je ten, kdo je vždy dostupný, ochotný a bezchybně připravený.
Jenže takový přístup se ti časem vrátí — jako tichá únava, možná i hněv, který se neprojeví hned, ale pomalu roste, bobtná a čeká, až jednou vybuchne.
Dnes už vím, že pracovat poctivě neznamená ztratit sama sebe. Že ne každá kritika je útok a ne každé odmítnutí selhání. Někdy je to jen připomenutí, že i já jsem člověk — se svými limity, potřebami a právem na klid. A že moje hodnota nezačíná tam, kde končí pochvala druhých.
Jak jsem k tomu došla? Možná tím, že jsem si dovolila mít se ráda. Že jsem pochopila, jak moc pomáhá dopřát si trochu nudy, ticha a krásné obyčejnosti života. Kdybychom občas utišili vítr v hlavě a přestali všechno soudit, možná by stačilo jediné: podívat se do zrcadla, usmát se a říct si – „Mám tě rád. Záleží mi na tobě.“
A svět by byl o minutu lehčí. A možná i o trochu laskavější.