Foltýn, STRATKOM a přehlížený „motor“ svobodné republiky
Strategická komunikace
Plukovník Otakar Foltýn vstoupil do Strakovy akademie s úctyhodnou kariérou, v níž se po léta opíral o vojenskou logistiku a redistribuci přesně definovaných zdrojů. V armádě totiž, jak sám vysvětloval, jde o „synchronizaci činů, aktivit a komunikace státních institucí tak, aby základní hodnoty, na nichž stát stojí, byly společností chápány jako společné“.
Když dnes mluví o strategické komunikaci státu, předkládá podobný technicistní recept: pevné procesy, jednotný „narativ“ a kontrolní body připomínající stanice technické kontroly (STK), jimiž musí projít každý kus obsahu dřív, než vyjede „na informační dálnici“.
Této vizi však uniká jeden elementární fakt: ve svobodné republice je samotným STRATKOMem ústavně zaručená svoboda slova – a nikoli jakýkoli vybraný narativ, ať už jej formuluje Foltýn, úřad vlády nebo opozice. Listina základních práv a svobod v článku 17 výslovně říká, že „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“. Tato garance není pouhou ozdobou; je to motor, který udržuje stát „v chodu“. Když se politici nebo úředníci pokusí tento motor nahradit regulovaným „servisem“ za plotem, riskují, že nejen zpomalí veřejnou debatu, ale zároveň znehodnotí konkurenční trh myšlenek, z něhož nakonec čerpají i sami vládcové.
Foltýnova představa „stanic informační kontroly“ může na první pohled působit lákavě, obzvlášť v době, kdy dezinformace způsobují reálné škody. Přenést armádní certifikaci munice na certifikaci textu se zdá logické: pokud kontrolujeme, zda tank splňuje technické normy, proč nekontrolovat, zda článek nepodkopává soudržnost? Jenže v demokracii není „soudržnost“ nařízená zhora cílem, nýbrž výsledkem neustálého střetu, kde se pravda brání proti klamu argumentem, nikoli razítkem.
Nejde přitom o ideologickou frázi. Český ústavní soud opakovaně připomíná, že svobodu projevu lze omezit jen v případech, kdy koliduje s jinými základními právy, a ještě k tomu zákonem a testem nezbytnosti. Pokud by stát – byť s nejlepšími úmysly – outsourcoval „vstupní technickou prohlídku“ všem médiím a platformám, vytlačil by z veřejného prostoru právě ty menší a experimentální hlasy, které často přinášejí zásadní inovace či opozici. Přesně tak by se z pestrého trhu myšlenek stal zploštělý monopol jedné „správné“ verze reality.
Nakonec tak vyvstává paradox: Foltýn, který se staví do role architekta státní komunikace, opomíjí, že nejmocnější komunikační infrastrukturu už má – otevřený, i když hlučný prostor, kde se hodnoty a fakta ověřují v neustálém testu veřejnosti. Vojenská kázeň může být skvělá na bojišti, ale ve sféře idejí je strategickou výhodou právě neomezovaná soutěž. Dokud to koordinátor strategické komunikace nepochopí, bude jeho projekt připomínat dílnu, kde se na dokonalé přezkušování zamkne motor, ale vůz zůstane bez paliva.
Svoboda slova není slabinou české bezpečnosti – je jejím nejtvrdším pancířem. A pokud si stát vybere „vybraný narativ“ místo volného trhu názorů, začne tím rozmontovávat právě to, co měl chránit.
