Chat Control a naše soukromí
V poslední době se stále častěji hovoří o návrhu evropského nařízení známého jako „Chat Control“, oficiálně nazývaného Regulation to Prevent and Combat Child Sexual Abuse (CSAR). Tento návrh:
"Zavádí povinnost pro poskytovatele digitálních služeb (včetně e-mailových platforem) aktivně vyhledávat a hlásit obsah související s dětskou pornografií.
Může vést k automatizovanému skenování soukromé komunikace – e-mailů, zpráv i příloh.
Zavádí tzv. client-side scanning, tedy kontrolu obsahu ještě před jeho zašifrováním.
🔐 Kritika a obavy
Odborníci na kyberbezpečnost varují, že tato opatření mohou narušit šifrování typu end-to-end, které chrání soukromí uživatelů. Organizace na ochranu lidských práv upozorňují, že by šlo o formu masového sledování, jež je v rozporu s Listinou základních práv EU, konkrétně s články 7 a 8. Technologické firmy jako Apple, Signal nebo ProtonMail se staví proti návrhu, protože by musely implementovat nástroje pro sledování obsahu."
Jsem zastáncem ochrany soukromí a představa masového sledování, které by mohlo být důsledkem přijetí tohoto zákona, mi jde silně proti srsti. Zároveň si ale uvědomuji realitu světa, ve kterém žijeme. Je vůbec možné, aby v dnešní době – kdy je vše prošpikováno elektronikou, systémy umělé inteligence a kdy z každého odevzdaného vzorku tělních tekutin lze snadno vytvořit DNA profil – zůstalo něco skutečně soukromé?
Přiznejme si: pokud se nějaká profesionální agentura rozhodne zjistit naši identitu, preference, osobnostní profil, platební morálku, sny, osobní historii nebo třeba sklon k podvádění, dokáže to bez větší námahy.
Existuje tedy ještě vůbec něco jako soukromí?
Jak lze dnes technicky zajistit soukromí? Odstěhovat se na opuštěný ostrov? I tam s sebou neseme svou minulost, ve které se může kdokoliv hrabat dle libosti.
Naši situaci si lze nejlépe představit jako víru v vyšší bytost – Boha – který má schopnost vidět vše, co děláme, i když jsme sami. Dokáže sledovat naše myšlenky – ty vyřčené, ty nevyřčené i ty, které se teprve chystáme myslet.
Jakákoliv diskuse na téma soukromí mi dnes připadá téměř komická. Spíše se hodí do minulého století než do současnosti. Ti, kdo se jí účastní, snad opravdu věří, že něco jako soukromí ještě existuje.
🪞 Závěrem
Pokud není možné soukromí si uchovat – a to skutečně není – pak se smiřme s tím, že naše chování a myšlení je sledováno a možná i hodnoceno. Někde se nahrává a možná zůstane navždy vetkáno do kosmické paměti, podobně jako si kalvinisté představovali, že jejich činy a skutky jsou neustále pod dohledem.
I dnes, v zemích s kalvinistickou tradicí, můžete vidět, že na domech chybí záclony. Čistotu svého chování chtěli demonstrovat i před spoluobčany, a proto je nechali nahlížet do svých domácností. Pro nás dobré – ušetříme za záclony. A když nejste kalvinisté a trochu hřešíte, tak co – vždyť to přeci všichni o vás už i tak dávno vědí. Nikoho tím s největší pravděpodobností šokovat nebudete a navíc každý má svých starostí dost.