Bydlím ve strašné díře, ale co vlastně chci?
Najít domov není jen otázka peněz
Málokdy se zajímám o cizí názory, je to pozůstatek covidu. Většinou je mi totiž jasné, že mě jenom naštvou a obtěžují naprosto nudnými blbostmi. Tolerancí nevynikám a jsem na to poměrně dost hrdá. Proč si kazit život. Proto jsem se divila, když jsem klikla na článek paní Bittnerové s názvem "Bydlí všichni Češi tam, kde opravdu chtějí?" a celý ho přečetla. Proč? Já totiž rozhodně nebydlím tam, kde bych chtěla, popravdě to místo nenávidím. Současně ale netuším, kde bych bydlet chtěla (když neuvažuju o fantasmagoriích typu Pražský hrad).
Narodila jsem se ve Znojmě a první rok života jsem strávila v domě babičky a dědy z mamčiny strany v malé obci na Moravskokrumlovsku. O dvě obce dál přebývala druhá babička. Naši se asi potkali na nějaké děsné "zábavě" (vesnické akce s agrorockem jako jsou hody, posvícení, fašank, vinobraní nebo dožínky extrémně nesnáším). Pak jsem se ke svému štěstí dostala do Brna. Nejdřív do Bohunic a pak do Líšně.
V pětadvaceti jsem se přestěhovala s mým budoucím mužem na Lesnou. Po dvou letech jsme koupili byt v Blansku a pak ho zase prodali. Nelíbilo se mi tam, chybělo mi Brno. S bydlením v Husovicích poblíž náměstí Republiky jsme ale terno neudělali. Žít tam s dvouletou dcerou a novorzeným synem vyžadovalo specifickou náturu, cestování šalinou číslo čtyři bývalo někdy adrenalinové. Nájemní byt byl navíc ošklivý. Starý, zatuchlý, a přesto drahý. Nic pro mne.
Následovalo pár poměrně dobrých let ve třech různých bytech v Černých Polích. To je čtrvť podle mého gusta. V některé z tamních vil bych asi mohla být spokojená, jenže jsem se narodila do chudých poměrů. Stříbrnou lžičku v puse jsem neměla.
Pak jsme si řekli, že bychom mohli koupit byt. V roce 2019 byly k mání už jen příšerné krcálky, ale naše miniaturní 3+kk za 5 míčů na závratnou hypotéku aspoň bylo v Žabinách, těsně pod Wilsoňákem. Doma jsem se tam ale necítila, asi to bylo tím, že ani žádný dům v Masarykově čtvrti mi neříkal pane. Škoda. Byt jsme prodali. Stali se z nás málem realitní makléři (koupili a prodali jsme i chatu, ani tam to nebylo ono).
A pak jsem udělali chybu. Velkou chybu. Odstěhovali jsme se zpět do okresu, kde jsem přišla na svět. Do jihomoravských Sudet! Nejprve na dva roky do odmu, kde jsem strávila první rok života (tam jsem byla kupodivu ráda, blížil se jakémusi domovu, i když je to barabizna) a pak do dalšího, do našeho. Důvodem byly finance. Bydlení v Brně se pro nás stalo neutáhnutelným, hypotékat v Sudetech byla nízká. I to se ale mění, budoucí výstavba Dukovan prý táhne ceny místních nemovitostí vzhůru.
Ačkoliv teď žiju ve vesnici, kde se narodila moje babička, a obě dědiny, kde žili prarodiče a kde jsem trávila tolik prázdnin, jsou co by kamenem dohodil, doma tu ani omylem nejsem. S nikým se nebavím, nikoho nezdravím, ani o to nestojím. Nevím proč bych to měla dělat. Místní mě nezajímají. Jsou mi absolutně cizí, lhostejní, nerozumím jim, nechci tu být.
Zatím ale zůstanu, aby potomci mohli dokončit střední školu. Nemůžu jim kvůli svému neklidu zase bořit svět. Čeká mne pět let. Nemyslím si, že se mezitím z domu, kde bydlím, stane domov. Bude mít novu střechu, asi fasádu, možná nějaký ten solár a kotel na biomasu. Možná bude mít natřená futra a pěkný sprchový kout. Ale domov to nebude.
Do Brna už nepatřím, sem taky ne. Netuším, kam se za pár let poděju. Uvažuju o Německu, zemi mých předků. Že bych konečně našla svoje místo? Pochybuju.
Mít místo, kam patříte, je docela vzácná věc. Jestli jste šťastlivci se skutečným domovem, přeju vám to. Já jsem bezďák.