Ať žije pokrok aneb wokismem proti všemu

Podobně tomu bylo s elektřinou, plynem, telefonem nebo pračkou. Jenomže trochu jiné je to se společenskými vztahy. Zlepšit postavení jednoho člověka nebo mikroskupiny či zavést nová práva pro menšiny nemusí znamenat zlepšení pro ostatní ani pro všechny, ať nám to aktivisté opakují stále dokola.

Kdekdo se zaklíná hesly o pokroku, jako kdyby to byl svatý grál nejen pro něj, ale pro každého. Hlavně nezůstat stát, hlavně neustrnout na místě. Změny za každou cenu. Jenomže zrychlovat tímto směrem nejde donekonečna. Vývoj narazí na fyzikální zákony, na meze lidského organismu, na ekonomické bariéry. Anebo na odpor samotných lidí, když turbulence postihnou společenskou oblast. Změn je prostě někdy příliš a společnost si řekne: dost! Hlavně tehdy, pokud se násilně mění i to, co se osvědčilo.

Vzpomínám na debatu o registrovaném partnerství někdy na přelomu tisíciletí. Jak se aktivisté bili v hruď slibujíce, že nic víc než právě jen to partnerství nikdy požadovat nebudou. Pak byl v roce 2006 schválen zákon, a hned poté začali aktivisté vznášet další požadavky. Dnes homosexuálové mohou uzavírat sňatky, dědit, mají společné jmění, mohou mít i adoptovat děti. A přece je to aktivistům málo a chtějí víc. Jejich kampaně ve prospěch Prague Pride a práv homosexuálů obtěžují společnost a spoustu lidí znechucují. Jejich agenda je protlačována veřejnou mocí a podporována veřejnými penězi, zatímco normálnost se musí prosadit bez dotací. Je tohle ještě pokrok? Jenomže woke sféra nemá nikdy dost. Nikdy nebude spokojená. A tak tlačí na další pitomosti.

Mnoho let mezi námi žijí lidé s genderovou dysforií – poruchou nesouladu mezi biologickým pohlavím a genderovou identitou. Lékařská věda jim celá léta pomáhá s tímto postižením žít. A pak přijdou woke aktivisté a z poruchy učiní politické téma. A tak se v důsledku jejich aktivismu budují záchody pro desítky nepohlavních pohlaví, ohýbají se zákony a soudní rozhodnutí a v médiích se diskutuje o pseudoproblémech, které nikdy dříve ve společnosti žádný problém nevzbuzovaly. A mnohá média se mohou přetrhnout, aby na prvních stránkách oslavovala tzv. změny pohlaví a prznění dětí, namísto aby kultivovala debatu oslavou normality. Co je normální, je pro ně zjevně málo zajímavé.

Ani politici, zejména ti právě vládnoucí a údajně pravicoví a údajně konzervativní, tomuto trendu nijak nebrání, ba naopak se k němu přidávají a poslušně ho podporují. Jen více genderu do mateřských škol! Jen více podivností do našich ulic! Jen více hnusných teorií do školních osnov! Jen více cen pro podivné filmy a pro oplzlé knihy. Stát z našich daní podpoří vydání knihy, která volá po zrušení rodiny, ačkoliv ochranu rodiny požaduje řada zákonů i Listina základních práv a svobod. A tak si sami platíme zničení vlastní civilizace. Vše staré a vyzkoušené pryč, protože teď podporujeme woke hlouposti a zpochybňování pohlaví u školních dětí.

Jsou to ale zvláštní paradoxy. Evropské supermoderní feministky podporují Palestinu, jejíž režim je ke svobodě žen nepřátelský, odsuzuje je do domácností a trestá je za vlastní názor. Woke aktivisté pyšně nosí palestinské šátky, ačkoliv homosexualita je v muslimských zemích trestná a oni první by šli na popraviště. Aktivisté ublíženě kňourají, kdykoliv se na ně někdo špatně podívá, ale kdo nadšeně nepřijímá jejich požadavky, toho nálepkují jako nenávistného předsudečníka a nejradši by mu zavřeli ústa nadobro. Jejich nástrojem je totiž progresivistiská cenzura, která kdekoho s jiným názorem označí za rasistu, xenofoba nebo za sexistu. Jenomže pak je jejich vlastní pokrok dožene, protože revoluce vždycky nakonec požírá své děti. Dovolíte-li každému takzvaně „změnit pohlaví“ vlastním rozhodnutím, dříve či později toho někdo zneužije. A tak z celého světa slýcháme příběhy, kdy mužský násilník oznámil změnu pohlaví a nastoupil výkon trestu do ženské věznice. V televizi sledujeme do krve zbitou sportovkyni, jež měla tu smůlu, že proti ní nastoupil pohlavně maskovaný obrovitý muž. Jenomže čemu se tady vlastně kdo diví? A proč jsme tomu nezabránili dřív?

Zlatá uměřenost a zdrženlivost

Našemu světu chybí uměřenost. Pokrok tak, jak ho chápou progresivisté, totiž není absolutním dobrem, a když se příliš tlačí na jednu strunu, struna se nakonec přetrhne a všechna síla se obrátí proti aktivistům. Což se lze divit Trumpovým rozhodnutí nefinancovat vysoké školy, které se pod vlivem aktivistů z tolerantního prostředí pro všechny změnily v nenávistné výspy vylučující některé skupiny studentů i profesů s jiným názorem? Což se lze divit rodičům nesouhlasím s woke výchovou ve školách, která nutí učitele vykládat dětem sexismus, genderismus a další pomýlené ideologie? Což se lze živit sportovkyním, že nesouhlasí s tím, že budou měřit síly s přešitými muži?

Původním významem termínu woke je probuzený a původním cílem tohoto hnutí boj za rovnost. Jenomže dnešní woke aktivisté touží redefinovat základní hodnoty, na kterých naše evropské společnosti stojí: rodinu, pohlaví a normální lidské chování. Právě woke aktivismus přinesl do Evropy nelegální a nekontrolovanou migraci, která v okolních státech zrodila no-go zóny, bitky gangů, hromadné obtěžování žen, politickou korektnost a v konečném důsledku i cenzuru svobody slova. Právě woke aktivisté některé pojmy vyloučili jako zakázané, o některých věcech se podle nich nemluví a některé negativní jevy se nesmějí kritizovat. Kdo nahlas vyslovil slova jako černoch, teplouš, tlustá apod., byl označen za fašistu či extrémistu. Kdo chtěl chránit občany před přivandrovalci, ten je pro woke komunitu náckem nebo dezolátem.

Dnes ideologie převažuje nad realitou. Při hledání práce má přednost černoch, homosexuál nebo žena, bezpečnostní složky snižují laťku u fyzických i mentálních testů, imigranty podporujeme víc než domácí občany. A rodina, vlast či ochrana státu? Jen se podívejte do volebních programů, které strany mají ty tradiční hodnoty v centru zájmu, které strany je chtějí chránit.

Pokrok je někdy ke škodě všem. Co se osvědčilo, je třeba opečovávat, nikoliv bořit. A zastavit se na pozicích, které tmelí naši společnost a kulturu, je nejen správné, ale pro přežití nezbytné. Jinak tu po nás nic nezůstane. Kdo chce žít jinak, ať si tak žije – ale ať nenutí ty ostatní, aby uháněli dopředu slepými cestami s ním.