Země je překrásná planeta

Ukázka: "Země je nádherná planeta. Vím o ní vlastně už od dětství z vyprávění mých rodičů a prarodičů. Ti se o Zemi učili v seminářích, a s námi dětmi o ní hovořili: jak to tady vypadá, jak se tu dá pěkně žít. Maminka k tomu přidávala své kouzlem zabarvené postřehy, které mi zněly jako fantastické pohádky. Byla to báječná doba snů a představ… A teď jsem tady, na Zemi, já Doris i se svým manželem, s našimi rodiči a s dalšími lidmi.

Chápala jsem, že byli i tací, kteří se pro Zemi nerozhodli. Jako třeba naši přátelé ze sousedství, jejichž rodiče si nesmírně přáli jiné místo a příbuzní jejich přání respektovali a přidali se k nim. Proto naši přátelé teď na Zemi nejsou. Ale s manželem si s nimi povídáme, kdykoliv se nám zachce. Sice se nevidíme, ale jsme s nimi ve spojení myšlenkami.

Díky fyzickému odloučení tady zažívám, co jsem si dříve ani neuměla představit, i když jsem o tom od ostatních lidí slyšela. Je to stav, kdy se mi po někom stýská. Že se to stát může, o tom nás průvodci v době mých studií informovali, ale byla to jenom teorie. Teď ten pocit docela často prožívám na vlastním těle. Mívám jakýsi tlak kolem srdce, vždycky když si vzpomenu, že už se s nimi neuvidím ani dnes ani zítra, že společně nepůjdeme na naše oblíbená místa do stepi pozorovat rozkvétající zlaté květy, které vždycky znamenaly předzvěst přírodních změn, ani létat nad háje exotických keřů nebo nad naše krásně fialové nedozírné vodní plochy, ani do dalších relaxačních zón.

Tady je příroda taky krásná, i když úplně jiná: tráva je zelená, stromy nesmírně vysoké, květy mají prapodivné barvy. Zvířata jsme zatím žádná neviděli, jsme v oblasti, kde podle předběžných průzkumů velká zvířata taky žijí, ale v části od nás hodně vzdálené. Je to tu úplně jiné a vedle stesku vnímám i další dosud nepoznaný pocit: ostražitost. Na to vše jsme byli předem upozorňováni, že nejenom sžívání s novým prostředím, ale i nutnost vybudovat si novou společenskou strukturu, pro nás bude zátěžové. A že máme počítat i s možností, že někteří z nás si s novým prostředím neporadí v normálních dimenzích, že sklouznou k nenormálnosti: ostražitost začnou používat i vůči lidem, což je něco nevídaného - u nás jsme to nikdy nedělali, neznali jsme, jak to vypadá. Byli jsme ale opakovaně poučeni, že k tomu může dojít, že to nemusí být hned, ale třeba až za několik generací. Že se to v plné míře nebude týkat nás, našich dětí nebo našich vnoučat, ale až generací budoucích: tak to vypozoroval a zaznamenal Institut statistiky. Velice podobně to prý probíhá všude, kde se z miliardových společenství vydělí menší skupiny lidí čítající jen několik desítek tisíc jedinců a ti se snaží budovat v nových podmínkách novou společenskou.

Moje nové dosud neznámé pocity zatím zvládám dobře a ani mezi lidmi jsem nezaznamenala, že by si někdo nevěděl rady: ve vztazích fungujeme v podstatě úplně stejně jako dřív. Takže tato k lidem neuctivá prognóza, že někteří z nás později klesnou tak hluboko, že budou ostražitost používat vůči sobě navzájem, že lidé nebudou chtít sdílet svá nitra, mi přijde nereálná. Proč by to dobrovolně někdo udělal? Vždyť by si nemohli povídat s dalšími lidmi pomocí myšlenek! Jak bych třeba já potom komunikovala s přáteli, kteří zrovna nestojí vedle mne? Proč bych se já nebo někdo jiný z lidí měl připravit o to nejnormálnější, co máme: o sounáležitost? Vždyť nikdo z nás nežije mimo lidský svět, nejde žít oddělené kdesi mimo energii lidských myšlenek. A že by se chtěl někdo uzavřít natolik, aby s ním druhý pomocí myšlenek nemohl sdílet, co si myslí? Vždyť by tím uzavřením ublížil sám sobě! Sám by přišel o schopnost volně proplouvat s lidmi jejich myšlenky, k domluvě by mu zůstala jen vyřčená slova. A byla by potom v souladu s jeho úmysly? Nebo by tomu bylo tak, jak nás informovali průvodci, že by slova nemusela být stejná jako úmysly, dokonce by prý někdo velice primitivní mohl ústy sdělovat jiné věci, nežli na které myslí… Že by se někdo dobrovolně o své vůli takto degradoval na úroveň, která si ani nezaslouží přívlastek lidská, tomu při výuce nikdo z nás nevěřil, ještě teď když na to vzpomínám, mi to přijde absurdní… Vůbec celá prognóza budování společností v nových podmínkách mi připadá přitažená za vlasy.

Předpověď, že si lidé dojdou k tomu, že budou jeden před druhým schovávat to, na co právě myslí, není jediná věc, kterou nechápu. Když jsme s průvodcem probírali pojmy z nižších planet jako např. ´křivý úsměv´, ´podvod´, ´krádež´, pamatuji si, jak jsme si pod tím neuměli vůbec nic představit. Bylo to stejné, jako pochopit informace, že na planetách, kde společenstva lidí existují kratší dobu, dospěli k tomu, že zboží potřebné k životu si navzájem vyměňuji pod dohledem. Že mají úřad, který kontroluje, zda si někdo nevzal víc. Nikdo jsme tomu nechtěli věřit, protože představa, že si pro sebe, pro rodiče či pro děti bereme větší dávku vitamínů, bílkovin a dalších pro život užitečných věcí, nežli jakou potřebujeme, je nesmyslná. Proč bychom to dělali? A navíc prý k tomu mají jakési kartičky, za které zboží dostanou. Tomu jsme se všichni smáli, představovali jsme si, jak doma stojíme u chladicího boxu a hlídáme se navzájem. Jak sledujeme, kdo si co bere, a u toho si předáváme z ruky do ruky kartičky, kterým prý říkají peníze… Když tenkrát průvodce z Institutu viděl naše nechápavé pohledy a nepodařilo se mu vysvětlit, jak v primitivních společenstvích tato směna zboží za jiné zboží nebo za větší nebo menší kartičky funguje, podotkl jen, že s rozhodnutím jedinců skrýt před ostatními co si myslí, nastane mnoho dalších nepochopitelných věcí, o kterých zatím mluvit nebude. A ani nám nedoporučoval se touto primitivní stránkou lidstva podrobně zabývat, protože bychom tomu stěží uvěřili. A tak o tom víc nevím. Sice jsem od přátel zaslechla pár kusých informací, že ostražitost prý není to nejhorší, k čemu někteří vlivem nových poměrů klesnou, že se najdou i tací, kteří se budou chtít nad ostatní lidi povyšovat. To mi však přišlo tak nevkusné, že jsem to hned pustila z hlavy.

Vždyť jsme celá tisíciletí patřili do bezválečné zóny! A úvahy o čemkoliv jiném nežli o nabízení rukou ke spolupráci a hledání pohodové cesty životem, pohodové pro všechny lidi, nezapadly do mých představ. Nevěděla jsem, kde nesmysly tohoto druhu vznikly a proč je někdo šíří. Možná šlo o psychicky vyšinutého jedince, který díky své nemoci jednal zkratkovitě a ve stavu vážné duševní poruchy takovéto pudové přímo zvířecí věci vyřkl, což se ale v žádném případě nemohlo rozšířit mezi lidi coby norma běžného žití. Vždyť i kdybychom se zde museli potýkat s čímkoliv, jsme přece pořád lidé a jedinec vykolejený až na úroveň zvířecí by neměl šanci nás o lidskost připravit. A i kdyby nedopatřením jakési bludy ze sebe vypustil, nenašel by žádného podporovatele a následovníky, který by myšlení začal využívat ke zhoubě lidstva a ne jako miliony generací před ním: ku prospěchu všech.

Vždyť máme nesmírně silného pomocníka, který je na každém kroku s námi: soubor všech myšlenek lidí za celé věky věků - knihovnu lidstva. A přístup do ní máme úplně všichni, každý podle úrovně lásky a pravdy, kterou si uměl uvědomit a dokáže podle ní i žít. My s manželem nejsme na vrcholu poznání, proto z knihovny lidstva nečerpáme úplně všechny informace, ale stejně jako lidem kolem nás do úplně harmonie zbývá už jen malý kousek. Vzorem jsou pro nás přátelé, díky kterým jsme nemuseli zůstat na planetě, která končí a kde bychom nepřežili, kteří už na vrcholu poznání jsou a uměli pomoci nejenom sobě, ale i všem kolem. Dokázali to, o čem se nám ostatním může jenom snít: přesun nás lidí a všeho, co potřebujeme, pomocí teleportu.

I když mně a mému manželovi k vrcholu poznání ještě kousek chybí a teleport osobně nezvládáme, žije se nám krásně – těšíme se na svého prvního potomka.

Co mi vrtá hlavou je budoucí možná nerovnováha, která prý může pokračovat až ve zhoubu lidstva na Zemi, jak nás informovali při studiích naši průvodci. A předcházet nerovnováze, to prý není jen úkol pro ty, co zvládají teleport, ale pro nás všechny, tedy i pro mě. Pořád na to myslím, ale neumím si představit, jak by vůbec mohla vzniknout. Nikdo z mého okolí ji nezná, ani mí rodiče ani prarodiče ji nezažili. A nejenom že ji nezažili, oni v našich novodobých miliony let starých dějinách ani neznali nikoho, kdo by o ni stál.

Jenže prý právě z této nerovnováhy mohou v budoucnosti vznikat mezi lidmi neshody a z neshod potyčky. Nevím, co neshoda nebo potyčka je. Taková slova se v našem slovníku nevyskytovala. Ale dříve prý byla běžná. Když nám průvodce začal vyprávět, že neshoda vzniká z toho, když se někdo snaží nashromáždit víc věcí a tím získat nad druhými moc, ptali jsme se ho, jestli nebyl v halucinogenním pralese a nespadl na něho pyl z květin mámivek, když říká takové nesmysly. Vždyť všichni žijeme s ostatními ve shodě, nekonečnou řadu let si ověřujeme, že blaho jednotlivce nejde bez blaha celku. A tím, že by jedinec přestal myslet láskyplně a moudře, by přece škodil především sám sobě! Energie jeho myšlenek by přestala být životu prospívající, ale opačná: temná, buňky umrtvující. Svými osobními nekalými myšlenkami by nedodával tělu energii potřebnou k životu, temnem by životní energii blokoval. Dusil by své tělo - byl by sebevrah. Slovo sebevrah v našem slovníku taky nemáme, poprvé jsem ho slyšela od průvodců připravujících nás na pozemskou misi. Říkali, že je důležité vědět úplně všechno, abychom nebyli naivní a nepříjemným věcem se uměli vyhnout.

A odkázali nás na myšlenkovou knihovnu lidstva, kde jsou prý i nekalé myšlenky našich předků včetně toho, jaké hrozné následky to mělo pro jednotlivce i celá společenství. Některá proto prý i zcela zanikla. Zatím jsem se tím nezabývala, nevěřím, že by někdo byl takových nelaskavých myšlenek a činů schopen. Ale malinko to ve mně hlodá..."