Zadržen na Ukrajině a co mi z toho vyplynulo

Už druhým rokem se s kamarádem vydávám do oblasti Maramuréš. Je to národní park v Rumunsku. Jedná se o skutečnou divočinu, na kterou v Čechách už dávno nenarazíte. Potkáte zde tak maximálně stáda ovcí, bači a pěkně ostré psy. Velmi zřídka a pouze na těch opravdu zajímavých lokálních vrcholech nějakého rumunského turistu. Někdy také třeba tři dny vůbec nikoho. Vodu berete z potoků a studánek a jídlo na celou dobu nesete pěkně na zádech. Naprostá nádhera.

Přirozenou severní hranici Maramuréš tvoří většinou hřeben jdoucí po rumunsko-ukrajinské hranici. Zde občas potkáte turisty z Ukrajiny, protože ti na rozdíl od Rumunů bivakují v lese. Pro běžného Rumuna je tato hranice nedosažitelná, protože Rumuni v lesích nespí a na jednodenní výlet je to z civilizace moc daleko.

Významnou odlišnost představuje i využití této oblasti. Zatímco Rumuni se věnují tak maximálně pastevectví a sporadickému chovu dobytka, Ukrajinci se zde i v době války s Ruskem věnují hlavně sklízení borůvek. Nepředstavujte si to ale jako někde v Čechách, kde nasbíráte litr v lese za chatou a uvaříte knedlíky. Na ukrajinském pomezí se jedná o skutečný průmysl. Ráno najíždějí k hranici nákladní auta, na jejichž korbách jedou sběrači borůvek a prázdné barely a sudy. Večer se po celodenní sklizni hřebeny obouruč táž auta vrací naložená zpět s odhadem stovkami litrů borůvek na korbě.

Auto se sbrači borůvek a jejich sklizní.

Z uvedeného vyplývá, že na rumunské straně podél hranice cesta vesměs žádná není, naopak na ukrajinské straně vede slušná dálnice. Ukrajinci ji potřebují, jinak by borůvky nedostali do údolí. Možná to kdysi bývala pěšina, ale pokud ano, ty časy jsou pryč. Pro další vyprávění je nutné zdůraznit, že se jedná o cestu, která se vine do cca 10 metrů od hranice, lze ji tedy považovat za hraniční stezku, je ale pořád na území Ukrajiny. Samozřejmě občas terén nedovolí a cesta se od hranice vzdálí do vnitrozemí.

Letos jsme dostali takový hodně pitomý nápad, že tu cestu využijeme. Bylo to v úseku, kde přesně kopíruje hranici. Bylo nám samozřejmě jasné, že na Ukrajinu sejít nemůžeme, ale s mladistvou naivitou jsme si tak nějak mysleli, že podél hranice to nebude problém. Takže jsme se na ni vyškrábali poněkud drsným terénem z rumunské strany a vydali se na asi 10 km dlouhý pochod podél hranice s úmyslem zase sejít zpátky do Rumunska. Hranici jsme měli pořád do těch deseti metrů, většinou méně. Pak začaly problémy.

Zadrženi

V poledne jsme narazili na tři ukrajinské ochránce přírody. Ochránci se nejprve legitimovali, což ani nemuseli, úplně stačilo, že měli pistole, a pak chtěli bumážku. Bumážku jsme neměli, takže jsme jim rádi ukázali pasy s naivitou lidí, kteří si myslí, že se to tím vyřeší. O pasy jsme vzápětí přišli a ochránce začal někam telefonovat. Pak se čekalo.

Po dvou hodinách přijelo Pajero s borůvkářem za volantem a s chlapíkem v kabátu s výložkami bundeswehru. Samozřejmě s bouchačkou. Ten si prohlédl napřed nás, pak pasy a pak jen ukázal na auto. Celé to probíhalo ve vší slušnosti, i když komunikace z důvodu jazykové bariéry vázla. To už bylo jasné, že jsme v průšvihu.

Ještě cestou po hranici nás přeložili do jiného vozu, který nám přijel naproti. Seděli v něm dva příslušníci ukrajinské pohraniční stráže – řidič, o kterém bude ještě řeč, a řekněme velitel, který uměl trochu polsky, což je jazyk, kterým se domluvím. Takže zde jsme se konečně dozvěděli rozsah problému. Velitel nám za jízdy vysvětlil, že jsme ilegálně pronikli na území Ukrajiny. Vyslechl naši verzi příběhu a konstatoval: „Éto náša daróga.“ (To je naše cesta.) Tím diskuze skončila.

V budově ukrajinských pohraničníků v Javirnyku (Yavirnyk) po vyřešení nějakých organizačních zmatků a dobrém boršči začal zdlouhavý výslech, který i s pomocí jediného vojáka, ovládajícího základy angličtiny, trval do jedenácti do večera. Výsledkem byl malý šanon papírů, kde bylo úplně všechno. Naše foto, přefocené pasy, naše verze v angličtině, jejich verze v ukrajinštině, různá poučení o našich právech … Ve 23:00 nám vrátili i ty pasy a do kanceláře přinesli dvě postele. „Budíček bude v sedm, pánové, v osm se jede k soudu.“

Před soudem

Druhý den v osm ráno jsme vyrazili Dacií Logan, na Ukrajině ve verzi Renault Logan, k soudu do Vrchoviny (Verkhovyna). Cesta osídleným údolím, v zásadě nekonečnou vesnicí, byla dlouhá asi 30 km, z toho posledních pět po asfaltu. Jeli s námi tři pohraničníci a jelikož to byla vhodná příležitost, svezla se s námi i jakási dívčina, asi přítelkyně jednoho z nich, takže jsme se vzadu mačkali čtyři. Nikdy bych neřekl, jak je Logan prostorné auto.

V devět jsme byli u soudu a čekali jsme dvě hodiny venku, zatímco jeden z pohraničníků bumážkoval uvnitř. Pak byl vyhlášen na celém území Ukrajiny letecký poplach a všichni museli opustit budovu, takže se bumážkovalo na schodech a dovnitř se chodilo jenom na xerox. Mezitím dorazila tlumočnice s kulatým razítkem, milá starší dáma Darja Petrovna, učitelka angličtiny na místní škole. Její angličtina byla zcela na úrovni. Po asi hodině a půl byl poplach odvolán a mohli jsme dovnitř. Ve tři jsem šel na řadu jako první.

Soud probíhal v obsazení soudkyně, zapisovatelka, jedna až dvě sekretářky pobíhající sem a tam, tlumočnice a obviněný. Pohraničníci k soudu nesměli nebo nechtěli. Dozvěděl jsem se, že jsem obviněn z ilegálního vstupu na území Ukrajiny v organizované skupině, za což mi hrozí trest až 15 dnů vězení nebo pokuta až 13600 hřiven (asi 9000 Kč) nebo obojí. Darja Petrovna, již obeznámená s naší verzí příběhu, se styděla za to, čeho se musí účastnit. Myslím, že byla jediná.

Svou vinu jsem nijak nepopíral. Tou dobou mi dávno bylo jasné, že platí nulová tolerance, a že i kdybych byl na území Ukrajiny jenom půl metru, bude to posuzováno stejně. Takže jsem odmítl advokáta, prohlásil se za vinného, potvrdil, že šlo o (trestuhodnou) neznalost místní situace a hlavně jejího posuzování a omluvil se. Soudkyně všechno nadiktovala a pak si vzala deset minut času na poradu sama se sebou. Vzápětí mne odsoudila za ilegální vstup na území Ukrajiny do hloubky deseti metrů (přesná citace z rozsudku) k pokutě 8500 hřiven (nejnižší možná sazba) a úhradě nákladů celé té taškařice ve výši 496,20 hřiven, celkem jsem tedy měl v přepočtu zaplatit necelých šest tisíc korun.

Platební příkaz na úhradu pokuty a nákladů řízení.

Kamarád dostal vzápětí v samostatném procesu naloženo stejně. Okamžitě jsme se vzdali práva na odvolání i vyhotovení rozsudku v angličtině, což by prý trvalo 24 hodin, pohraničníci nahodili sirénu na Loganu a divokou jízdou se s námi hnali do banky, protože se nás všichni chtěli zbavit, blížila se pátá hodina a na soudu platit nelze.

V bance se postup zadrhnul, protože jsme v ní samozřejmě neměli zřízen účet. Takže jsme museli každý vybrat 9000 hřiven z bankomatu, jeden pohraničník je složil na svůj osobní účet a zaplatil převodem za nás. Stálo ho to asi 200 hřiven za hotovostní vklad, což dal rád ze svého. Se sirénou jsme se vrátili na soud, předložili potvrzení z banky a mohli vypadnout. Bylo ale nutné nás ještě dostat do Rumunska.

Nejbližší použitelný hraniční přechod pro naše vyšupačení byl v rumunském Siretu, tj. asi 150 km na východ. Řidič byl evidentně borec a po silnicích, které vypadaly, že je v provozu udržuje společnost Bayraktar, nás tam celkem bezohlednou jízdou dostal za dvě hodiny.

Ten přechod je masakr, jet tam opravdu nechcete. Kolona kamiónů směrem do Rumunska měla 24 km a kolona osobních aut 2 km. Ale když vás na hranice veze taxikář v ukrajinské uniformě, máte absolutní přednost. Tou dobou už jsme byli s pohraničníky docela kamarádi, takže jsme si potřásli pravicemi, dostali do pasů výstupní razítka (nikoliv ale zákaz vstupu na Ukrajinu) a po sedmé večer vstoupili zpět na rumunskou půdu. Celé to tedy od zadržení do propuštění, včetně řádného soudu, trvalo 31 hodin a vlastně vůbec nevím, zda vše proběhlo v souladu s místními zákony. Snad ano.

Co jsem si z toho odnesl

První závěr příběhu je samozřejmě ten, že jsme pitomci. O tom není vůbec sporu. Není to ale závěr jediný.

Během procesu soudkyně jednoznačně konstatovala, že aktuální válka s Ruskem v posuzování našeho případu nehraje roli. I v míru bychom dostali naloženo stejně.

Dále dala jednoznačně najevo, že všichni Ukrajinci, kteří již uprchli ze země nebo se útěkem chtějí vyhnout nasazení na frontu, jsou podle ní zmetci a zaslouží potrestat. Konečně, že každý, kdo se pohybuje okolo hranice, je podezřelý z napomáhání těmto zmetkům a jako takový je zmetek na kvadrát. Poslední věta soudkyně mi zní v uších ještě teď: „Velmi vám doporučuji držet se od ukrajinských hranic dál!“

Samostatnou kapitolou je místní infrastruktura. Pominu takové drobnosti, že v budově pohraniční stráže nefungovalo splachování na záchodech. Že v řadě případů jsou místo mostů brody (což coby turista hodnotím spíše pozitivně). Že většina existujících mostů si podle mého laického úsudku stejně zaslouží demolici. Kvalita silnic je, jak uvedeno výše, strašlivá a dohání se typicky na individuální úrovni používáním robustních vozidel 4x4 (tím nemyslím Kodiaq). Budova soudu mi připomněla mé socialistické dětství, respektive jeho horší část. Prošlapané lino, schody, kde si nejste jisti, zda se nepropadnete, naprostá omšelost všeho, na co se podíváte, vyjma soudní místnosti, která byla evidentně modernizovaná a v každém rohu u stropu viselo rybí oko, asi aby načalstvo na záznamu vidělo.

Další věc je přístup ukrajinských pohraničníků i zaměstnanců soudu k nám. Tady je myslím nutné uvést, že soudkyně už neměla na výběr. Pro ni jsme byli polapení narušitelé a odsoudit nás evidentně musela, naopak nám dala nejnižší možný trest. Nechápu ale postup všech těch osob, co s námi měly co činit nahoře na čáře. Za více než třicet let vandrování po divočinách všeho druhu jsem už zažil ledacos a takovéto situace vždycky skončily odmávnutím. Poprvé hned v roce 90 ve vojenském újezdu Prášily, kam jsme entuziasticky vstoupili při zkoumání šumavské divočiny tehdy ještě bez turistických značek a cyklostezek, a kde nás naštvaný poručík nejprve seřval na tři doby a vzápětí nám poradil, kudy máme jít dál.

Postup ukrajinských úřadů byl ale těžce formalistický. Jakkoliv ani na vteřinu nezpochybňuji, že jsme skutečně narušili jejich státní hranici, pořád si myslím, že nám stačilo hned nahoře uštědřit prostě kopanec směrem do Rumunska. Klidně doslovně. Ale tak to evidentně nefunguje, asi v obavě z načalstva, a všichni s tím souhlasí. Jedinou výjimkou v celé kauze byla Darja Petrovna, která nás opakovaně ujišťovala, že Ukrajina takováto prostě není, a že uvidíme, až přijedeme příště. Ale žádné příště nebude. Dám si sakra dobrý pozor, abych se už v životě nepřiblížil k ukrajinské hranici, přesně podle doporučení soudkyně.

Komu to celé prospělo a prospívá?

Pominu-li náš "prospěch", komu to prospělo na Ukrajině? Zaprvé jsme nikoho neohrozili, čehož si byl vědom už i velitel ještě nahoře na hranici. Všem bylo od začátku jasné, že nejsme žádní špióni. Nikdo nechtěl ani na chvíli vidět mobily, foťáky, nic. Nepadlo jediné zpochybnění naší (pravdivé) verze příběhu. Všichni ji chápali a všem byla u pr....

Zadruhé je tu finanční aspekt. První den zadržení se nám v podstatě na plný úvazek věnovali asi tři až čtyři lidé z řad ukrajinských pohraničníků. Druhý den totéž plus lidé na soudu. K tomu připočtěte vlastní přepravu narušitelů na slušnou vzdálenost a jízdu už bez nás zpět, spotřebovanou naftu (naštěstí jsme nemuseli cestou dobíjet), jídlo u pohraničníků, tonery a vím já co ještě. Za to vše jsme na nákladech procesu zaplatili každý oněch zmíněných 496,20 hřiven, tedy 322 Kč. Kdyby to bylo stokrát více, pochopil bych, že je to způsob, jak pomoci ukrajinskému státnímu rozpočtu. Ale takto?

Zatřetí, kdybychom skutečně měli nekalé úmysly, bylo nechat se zadržet ten nejlepší způsob, jak je provést. Našich věcí se nikdo nedotkl, což si nechali potvrdit i písemně, a kdybych měl v batohu deset kilo výbušnin a uměl s nimi zacházet, dokázal bych bez problému vyhodit do vzduchu buď pohraniční stráž nebo místní soud, jak je libo.

Pochopil jsem tedy během této anabáze jen jedno – že to nemůžu pochopit. Ukrajina je evidentně stát, který věnuje svůj čas a energii nesmyslům (jejich věc) a ještě na nich umí slušně prodělat (konečně také jejich věc). Obávám se, že takových států znám víc.

Celá záležitost se může jevit jako naprostá prkotina. Dva hlupáci vlezou za ukrajinskou hranici a jeden z nich si tady veřejně stěžuje, i když nemá na co. Obávám se však, že to má podstatně širší souvislosti. Příběh je pro mne ukázkou nesmyslného postupu ukrajinských autorit a nedělám si iluze, že by to byl jediný nesmyslný postup, kterého jsou schopny. Dokud si to platí ze svého, tak prosím.

Ale tak to bohužel poslední půlrok nefunguje. Peníze, které evropští občané a naše vlády v dobré snaze pomoci lijí na Ukrajinu, budou pravděpodobně ze značné části rozkradeny a skončí někde v Monaku. V lepším případě promrhány. Nakoupené zbraně se časem objeví u teroristů nebo jiných zločinců. Vládám včetně té naší se pak celá situace hodí spíš k zakrývání domácích a zejména evropských problémů, které nám různí komisaři dovedně připravují, a vlastní neschopnosti nebo neochoty je řešit. A že jich máme dost a vůbec nesouvisí s válkou.

Konstatuji, že je mi úplně jedno, jestli budou Rusové a Ukrajinci dále válčit a jak dlouho. Je to válka mužiků a kozáků, která mne nezajímá. Je mi dále zcela jasné, že situace zdaleka není černobílá, a že nejen na Ukrajině, ale – jakkoliv se to moc nechce slyšet – i v Rusku žijí slušní lidé, oběti války. Třeba tato holčička. Je mi jich líto, ale na mém postoji to nic nemění.

Jedinou povinností naší vlády v souvislosti s konfliktem je zajistit, abychom my zde v Čechách nebyli tímto tradičním bojem ve stepích, který nelze v jeho historických souvislostech nikdy pořádně pochopit, ať fandíte komu chcete, ohroženi. Což ale není nutně to samé, jako neustále a bez konce pomáhat Ukrajincům zvítězit. Tím spíše, že mně osobně (a obávám se, že nejen mně) není jasné, jak by to vítězství mělo vypadat?

Čeho chcete vaší pomocí Ukrajině, dosáhnout, pane Fialo, jaký máte cíl? Putin před soudem? Krym pod ukrajinskou správou? Nobelova cena míru pro Zelenského? Zruinování českého státního rozpočtu? Babiš zpátky ve Strakovce? Nebo co vlastně? Máme právo vědět, co je cílem české zahraniční politiky v této situaci!

Až zoufale to všechno připomíná všechna možná proticovidová opatření, kdy jsme chtěli dosáhnout proočkovanosti X procent, protestovanosti a já nevím čeho všeho, a dosáhli jsme například slušné destrukce mladé generace, zanedbání necovidové lékařské péče a historického zadlužení.