Vzpomínka na Luboše Loma


V březnu 1993 jsem byl jako lékař týmu horských kol Author na soustředění v severní Itálii, přímořském městečku Porto Recanati. V témže městě končila jedna z etap profesionálního cyklistického závodu Tirreno Adriatico. Ve stáji Navigare Blue Storm tehdy startoval i český cyklista Luboš Lom, s nímž jsem se dobře znal z působení u stíhačů Dukly Praha. Při setkání v hotelové recepci mi vedení jeho stáje nabídlo angažmá týmového lékaře na závodě Giro ď Italia. Díky Lubošovi se mi splnil dětský sen. Luboš Lom dne 26. 2. 2022 prohrál závod se zákeřnou nemocí. V pondělí 7. 3. 2022 startuje etapový závod Tirreno Adriatico. Milý Luboši, děkuji za neuvěřitelný zážitek a vzpomínám... Srdečně. Honza

Toto je příběh mého působení na jednom z největších profesionálních cyklistických závodů světa, jak jej pro časopis 53x11 sepsal redaktor Filip Grim.

Il dottore

O tom, jak si Jan Hnízdil splnil sen stát se doktorem a masérem profesionálních cyklistů, ale nakonec zjistil, že tuhle práci vlastně dělat nechce.

Bylo to ve druhé etapě, co tenkrát vedla z Grosseta do Rieti.

Giro v roce 1993 sice startovalo na Elbě ranní půletapou a odpolední časovkou, ale Napoleonův ostrov je tak titěrný, že podporu pelotonu tam dělalo sotva pár mechanických vozů s tím nejzákladnějším vybavením. A ta hlavní šou měla začít až další den, na kontinentu.

Teprve tam startoval opravdový okruh kolem Itálie.

Jan Hnízdil tenkrát naburácel pod Apeniny za svým klukovským snem

-- být doktorem profesionálních závodníků. Odmalička byl vášnivým cyklistou, pak se do jeho života připletla medicína a na vojně to celé spojil -- stal se lékařem stíhačů Dukly Praha. Když si odkroutil službu v armádě, zrovna se rodila popularita horských kol a Hnízdil se do nich zamiloval taky. Kvasnička, Slavíček, Štícha, to byly hvězdy týmu, pro nějž začal pracovat a s nímž brzy zjara roku 1993 vyrazil do Itálie na soustředění. „Do malebného městečka Porto Recanati poblíž Rimini, kde právě v té době probíhal závod Tirreno-Adriatico," vzpomíná Hnízdil.

Jeho šestá etapa končila právě v přístavním městě na Jadranu, kde Uwe Raab spurtoval pro vítězství a v barvách týmu Navigare-Blue Storm tam závodil taky Luboš Lom. „Toho jsem znal z Dukly, potkali jsme se u něj v hotelu a povídali si," říká Hnízdil, tehdy pětatřicetiletý. „Pozval kluky ze stáje, manažera..."

A pak to zaznělo: Nechtěl bys nám dělat doktora na Giru?

„Oni měli jednoho, který si hlídal takové ty všelijaké podpůrné záležitosti," naznačí Hnízdil obvyklé praktiky tehdejší doby. „Ale měli taky filozofii, že chtěli v týmu co nejvíc exotů, aby upoutali pozornost. Když už to nešlo skrze výkony." Takže v zelenkavých dresech závodil Japonec Masatoši Ičikawa, se kterým se Hnízdil později skamarádil, taky Kazach Alex Šefr, dnes sportovní ředitel Astany. A po večerní debatě v Porto Recanati k národnostní rozmanitosti Navigare přibyl právě český doktor, který se nevyhýbal ani masérské práci a vůbec celkové péči o závodníky.

„Pochopitelně jsem zajásal, v květnu jsem v Praze sedl na vlak a jel na start závodu," vypráví Hnízdil a přestože je to už skoro čtvrtstoletí, vzpomínky jsou pořád tak barevné. „Sám jsem překvapený, jak jsou živé," diví se a sleduje při tom královskou etapu letošního Gira, kde Jan Hirt zrovna pádí před pelotonem na svazích Stelvia. „Když s manželkou koukáme na šlapáky, jak cyklistům říkáme, já si u toho zavzpomínám. Dodnes si i vizuálně vybavuju scény, jak jsme sjížděli průsmyky, všechny hromadné pády. Jako bych si to pouštěl v hlavě. Pamatuju si i jména závodníků týmu Navigare."

A samozřejmě taky tu komickou scénu z Grosseta, dnes úsměvnou, ale tenkrát tak stresující.

Když „il dottore cecho" přijel na Giro, žil v naivní představě, že bude v týmu opravdu za doktora, jako na to byl zvyklý ze závodů v Čechách. „Že mě posadí na zadní sedačku auta, tam že budu s tím kufírkem nacpaným obvazy, léky a masážními emulzemi a že když se něco stane, budu ošetřovat. A po skončení závodu budu dělat fyzioterapeuta, maséra. Jako doma."

S tím plánem se Hnízdil dostavil na start, šéfovi stáje Brunovi Reverberimu (dodnes se pohybuje v profipelotonu a spolu se svým synem je manažerem stáje Bardiani-CSF) se přihlásil do služby a ten povídá: „Tady máš klíčky, tohle je tvoje auto, tady ten Citroën, jo? Nasedni a je to tvoje. Máš tam rezervní kola, bidony, tašky s občerstvením. Prostě se zařaď do konvoje a jeď."

Hnízdil ztuhl a začal koktat: „No... to... já... Já jsem tohle nikdy nezažil, já jsem neřídil auto v konvoji; to v Čechách neexistuje, aby tam člověka z ulice pustili do pelotonu. Na to musíte mít speciální vyškolení, vědět, jak to v pelotonu chodí. A to já neznám!"

To nic není," mávl Reverberi rukou. „To se naučíš. Dělej to, co ostatní. Odchod."

„Neměl jsem šanci na odpor. Buďto na Giru skončit, anebo to vzít. Vzal jsem klíče od auta, byl to brčálově zelený Citroën. Dbal jsem pokynů a řekl jsem si: Budu dělat, co dělají ostatní."

Vybral si nejvíc popsané auto, polepené reklamami a řekl si, že toho se bude držet. Pověsil se za ně a neustále sledoval, co jeho řidič dělá. Držel se ho jako klíště, jeli tak za sebou snad hodinu. „Pak jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že jsme sami. Cyklisté zmizeli, diváci taky, konvoj zmizel. Byli jsme sami. Ještě chvíli jsem ho sledoval, pak už jsem to nevydržel, předjel ho a zastavil. Ptal jsem se ho, co se děje, že jsme přece na Giru, tak kde je ten závod? A ukázalo se, že je to prezident španělské cyklistické federace, který se byl podívat na start, a teď se vracel domů. Takže já jsem ztuhnul, skočil do auta a začal hledat Giro. Navigace nula, takže do vesniček, za domorodci, vyptával jsem se. Možná padesát minut jsem jel pekelnou stíhačku, ale nakonec jsem Giro našel, zařadil se do konvoje a dělal jako by nic."

To byl první zápis.

Další ale měly následovat, protože tohle Giro, v němž Ján Svorada ovládl soutěž Intergiro, mělo před sebou dalších 19 etap. „Po tom prvním zážitku jsem byl vynervovaný," směje se už dnes uznávaný rehabilitační doktor a taky autor lékařských knih. „Ale hned v další etapě to pokračovalo."

Kolem cest špalíry diváků, kteří na toho šoféra v zeleném kombíku pořád pořvávali a ťukali si při tom na hlavu. „Byl jsem vyplašený a netušil jsem, co dělám za pitomost. Tak jsem u jednoho zastavil a ptal se, co je špatně. A oni na mě volali cappellino, cappellino -- čepička."

Ukázalo se, že doktorovi do auta mimo jiné naložili bednu reklamních čepic a že jeho úkolem, o kterém mu ale jaksi zapomněli něco říct, bylo vyhazovat propagační materiály. „Takže jsem nebyl úplně blbej, oni jen chtěli ty čepičky."

Ten úplně největší zážitek, kterým se Hnízdil nesmazatelně zapsal do análů Giro d´Italia, přišel v jedné z dalších etap, kdy se nějakou záhadou jeho vůz ocitl na prvním místě konvoje. A po chvíli z rádiového okruhu závodu přiletěl pokyn: Doprovodné vozy projedou pelotonem na občerstvovací stanici, tam předají občerstvení a zase se zařadí za peloton.

Takový povel znamená rozsvítit světla, zmáčknout houkačku a taky plyn až na podlahu. Balík se otevře, cyklisté uvolní cestu a vozy uhánějí vpřed. A pak se zase peloton uzamkne.

„Tak jsem udělal všechno podle instrukcí, vjel do balíku a když jsem byl uprostřed, přišla levotočivá zatáčka, kterou zase vidím jako dneska," ujistí Hnízdil. „Oni mě tam zavřeli, ale já místo toho, abych pokračoval, jsem se lekl, šlápl jsem na brzdu, a ta půlka balíku, co byla za mnou, celá lehla."

Porazil Miguela Induraina, Claudia Chiappucciho, Grega LeMonda. Hvězdy profesionální cyklistiky. A ty, když se zvedaly na nohy, bouchaly mu do okna, do kapoty a vykřikovali.

LeMond: Fuck you!

Indurain: Bastardo.

Chiapucci: Cretino, stupido!

„Byl jsem zase vyděšený, měl jsem trauma, že je to obrovský průšvih, ale v mančaftu úplně v pohodě. Nikdo mi nevynadal, smáli se. Nic si z toho nedělej, doktore. Paggiamo tutto, my to zatáhneme. 200 švýcarských franků, to je maličkost. Řídit v závodě, to je peklo, oni tam jedou osmdesátkou, balík se roztrhá, ve sjezdech to dojíždějí, a do toho já s autem. Cyklista zprava, zleva, vzadu, prostě všude kolem, jako roj včel. Takže když dnes vidím, že motorka nebo auto sestřelí cyklistu, vůbec se nedivím. Tomu není možné zabránit."

A propos -- pády. Těch je v pelotonu vždycky mraky a když se na silnici nakupila hromada těl a bicyklů, měl český doktor jednu osvědčenou taktiku. Ne jako ve fotbale, kdy felčar sprintuje ke svému hráči, aby mu ochladil odřené koleno. On to dělal právě naopak. S rozvahou. „A pomaličku," vysvětluje. „Seděl jsem v autě, pomaličku se zvedl, pak jsem vyndal svůj kufr, pomaličku jsem šel k místu pádu, čekal jsem, až se všichni zvednou. Většinou se zvedli. A když ne, tak už to nebyl případ pro mě, ale pro vrtulník. Těch pádů byla spousta, po nich tam vždycky zůstávala spousta věcí a mně toho bylo líto. Přece tam nenecháte brýle Briko. Nebo Oakley. Bidony... Takové vzácné a drahé věci. No tak jsem vždycky zastavil, počkal, až se závodníci zvedli, a nasbíral jsem si tašku špičkových brýlí. Mám je dodnes, ty černé, historické „oukleje". Tady bych si je v životě nekoupil, byly šíleně drahé, pět tisíc korun. Tam jsem je sbíral jak houby v lese."

Takto Hnízdil trávil své dny na Giru, během nich šprtal slovíčka z učebnice italštiny přilepené na volant. Protože jet v koloně jednoho z největších závodů planety se sice může zdát jako snová kratochvíle. „Jenže jedete čtyřicítkou, šest sedm hodin a to je makačka na zadek," kývne Hnízdil. „Tak jsem se kochal, protože tratě byly nádherné, a k tomu jsem se zdokonalil v italštině."

Teprve večer přicházela práce, kterou vlastně od svého italského dobrodružství očekával. To když se v pelotonu rozkřiklo, že má ve svém kufříku kouzelný lektvar na silniční lišej -- zelenou tinkturu Novikov. Ačkoliv její aplikace nebyla z nejpříjemnějších.

„To se nejdřív rána musí vydrhnout, kartáčem, ve sprše, aby v ní ne- zůstala žádná nečistota. A to je strašná bolest. Ale stojí to za to. Přivezl jsem si asi čtvrt litru Novikovu, používal jsem ho nejdřív na naše cyklisty, ale pak si toho všimli v ostatních týmech, začali se zajímat, protože jejich masti nefungovaly. Takže po pár etapách byla ode mě nazeleno natřená polovina pelotonu."

Další zápis předvedl Hnízdil během masáží, u nichž zazářil s dalším u profíků neznámým přípravkem -- emulzí Emspoma. „Italové z toho zase byli úplně vedle," říká. „Třeba před etapou do Corvary, kdy se přejížděly zasněžené vrcholy. To si jezdili pro hřejivku za tím doktorem z exotické země, který donedávna žil za železnou oponou."

V záplavě humorných historek a zážitků, které přinášel každý nový den na trati Corsa rosa, ale Hnízdil uviděl i opačnou stranu profesionálního sportu. Ostatně stáje se cyklistickým týmům podle něj neříká jen tak

-- závodníci jsou taky jako dostihoví koně, dostanou obří dávky podpůrných prostředků, pak je posadí na kolo a... Tryskem kupředu. „V týmu měli vlastního doktora, který se jmenoval Graziano Rossi, a ten měl za úkol biochemickou podporu," líčí Hnízdil. „Reálně to vypadalo tak, že cyklisti, ještě propocení a prosolení, naklusali do pokoje, kde už stály infuzní stojany a... Nastav žílu, my se o tebe postaráme. Ti kluci ani neměli šanci dozvědět se, co v těch infuzích je. Já byl svědkem toho, jak se Alex Šefr ptal doktora Graziana: Što takoje? Što? A on na to: Eto charašo, Saša, eto vitaminy."

Přitom rané devadesátky byly dobou, kdy začínalo EPO, kdy frčel adrenokortikotropní hormon, kdy se podávaly megadávky vitaminu B i nitrožilní výživa. „Prali to do nich jako do těch dostihových koní. Ale třeba ten Masatoši... Chtěli po něm žílu, a on: Non voglio punture, nechci injekci. Já nejsem kůň. To si nechte!"

Týmové vedení však na neposlušnost nebylo zvědavé. „Takže ty nechceš, Masato?" ujišťovali se. „No dobrá, my tě nenutíme. Ale pokud nesplníš výkonností cíle, které máš ve smlouvě, tak u nás končíš a my se postaráme, že končíš i v celé profesionální cyklistice."

Japonec je pochopitelně nesplnil a v profesionálním pelotonu se rozneslo: S Masatošim Ičikawou jsou problémy, toho neberte. „Takže skončil a jak jsem se doslechl, otevřel si pizzerii. Takže jestli se říká, že cyklisté dopují sami, to je nesmysl. Prostě ty technologie jsou tak drahé, tak složité, že málokterý závodník by byl schopen si to zaplatit, zorganizovat. Oni jsou opravdu posledním kolečkem soukolí a musejí se podrobit týmové disciplíně."

Této dopingové kaňce navzdory byly tři týdny italských „prázdnin" zážitkem. Hnízdil za ně dostal ruličku bankovek v hodnotě, která byla na tehdejší dobu nadprůměrná. Od majitele týmu si taky vyslechl: Dot- tore, byli jsme moc spokojení a kdybys chtěl, vezmeme tě na další etapáky. „Ale to už nešlo. Byl jsem zaměstnaný, do toho rodina a ani jsem nechtěl."

Když se pak vrátil domů, provázela ho pověst doktora a maséra na Giru, toho zkušeného, který zná svět. Dostával nabídky různých mančaftů, v některých pak i působil. Ale vždycky to dospělo do stadia, kdy mu manažeři, majitelé pověděli: Doktore, máme nejlepší kola, máme speciální soustředění, investujeme do sportu spoustu peněz a výsledky pořád nepřicházejí. Teď je to na tobě. Ty máš zkušenosti z toho Gira, víš, jak to tam chodí, tak se ukaž. My do toho jdeme i za hranu.

„Tlak byl ohromný a já jsem řekl: Dobrá, jděte, ale beze mě," říká Hnízdil. „A ze špičkové cyklistiky jsem vystoupil. Ona totiž bez dopingu nejde dělat, výkony jsou tam daleko za hranicí lidských možností. Sport může být buď vrcholový, nebo čistý. Obojí současně chtít nemůžeme. Já jsem si splnil sen, dostal jsem se k profesionálním cyklistům, ale tam jsem zjistil, že to vlastně dělat nechci."

Pro časopis silniční cyklistiky 53x11 rozhovor vedl a sepsal Filip Grim

  • Sdílet: