Traumata, narcismus a aktivismus: co mají společné?

Já myslím, že to souvisí. Myslím, že to vše je projevem hlubších změn v kolektivním nevědomí. A myslím, že je důležité o těchto nepříliš zřejmých souvislostech vědět.

Začnu od lesa — nebo spíš od emocí. Generace mých rodičů se emocemi příliš nezabývala. Emoce byly něco, co se mým rodičům dělo, co občas komplikovalo mezilidské soužití, ale s čím se nedalo moc dělat, snad vyjma toho naučit se sebeovládání. Někdo byl kliďas, někdo cholerik, někdo měl sklony k melancholii — ale všichni to měli v podstatě na doživotí. Moje babička říkala a moje máma do dneška říká „já už jsem prostě taková (a nejde s tím nic dělat)“.

Ale pak, cca od poloviny 20. století, se v kolektivním nevědomí začalo něco měnit. Jako by se ztenčila hranice mezi vědomím a podvědomím a emoce, dříve si potichu bublající někde v psychickém podpalubí, začaly vzlínat napovrch. Sebeovládání, a tedy potlačení či vytěsnění, lidstvu přestalo stačit.

Moje generace začala hledat jiné, konstruktivnější cesty, jak s emocemi pracovat. Zrodila se psychoterapie, transformativní koučing, rodinné konstelace, holotropní dýchání atd. A do obecného povědomí začala pronikat myšlenka, že emoce, resp. emoční vzorce, jsou modifikovatelné, a že nějak souvisí s našim dětstvím. Pokud jsme měli těžký porod, vyrůstali v neúplné rodině, rodiče nám nebyli z různých důvodů k dispozici, nebo jsme nedej bože byli zanedbáváni či týráni, můžeme mít v dospělosti problémy. Ale je možné s tím něco dělat.

Toto povědomí ale stále není dost rozšířené. Mnoho dětí stále vyrůstá v rodinách, kde se s nimi o emocích nikdo nebaví, natož, aby jim někdo ukázal, jak s emocemi pracovat (tedy vyjma lakonického „uklidni se“, „přestaň zlobit“ apod.). Naštěstí se vynořují alternativní výchovné trendy, reprezentované u nás knihou Respektovat a být respektován nebo webem Děti jsou taky lidi. Ale ani ony nejsou dle mého soudu konečným řešením, neboť jsou často prosazovány nezralými rodiči, kteří je chápou jako dogma (před třicítkou jsme nezralí všichni…). Nemluvě o tom, že je tu riziko, že na děti naložíme příliš mnoho odpovědnosti příliš brzy. A tím je zúzkostníme.

Navíc se ukazuje, že ani snaha zavádět ve větší míře terapeutické techniky do výuky a výchovy dětem příliš nepomáhá. V knize Bad Therapy (Mizerná terapie) razí novinářka Abigail Shrier dokonce názor, že tyto pokusy situaci ještě zhoršují. Děti jsou tak často dotazovány na to, jak se cítí, a tak často implicitně naváděny k hledání všelijakých neshod v rodině a „traumat“, že výsledek je spíše kontraproduktivní. Rodiče, kteří své emoce také příliš nezvládají (ten tlak z kolektivního nevědomí se týká i jich), si přestávají věřit a stále více spoléhají na odborníky. Jenže psychoterapie mladistvých je v Americe velký business a posílat teenagery na další a další vyšetření, stejně jako dopovat je psychofarmaky, se doktorům a councelorům (poradcům) vyplácí. Vnucuje se myšlenka, že kdo trauma hledá, ten ho najde; speciálně, pokud je veden postranními zájmy, například kariérními nebo finančními.

Což nás přivádí k dalšímu problému. V okamžiku, kdy myšlenka o zásadním vlivu dětství na emoční pohodu v dospělosti opustila tlusté knihy a terapeutické pracovny, začala se proměňovat, jak už to s odbornými tezemi bývá. Kanadský lékař a celebrita Gábor Maté začal říkat, že „jsme všichni traumatizováni“ a spousta dalších to po něm, často bez vlastní niterné zkušenosti, začala opakovat. Nevyhnutelně přišlo zjednodušení. Gáborovo varování, že trauma „není to, co se nám stalo, ale to, co se událo uvnitř nás, v reakci na to, co se nám stalo“ zapadlo. Trauma se stalo objektivní realitou týkajících se celých národů a generací. Společností se začaly šířit různé představy o tom, že to či ono může děti, či mladé lidi, traumatizovat, a že bychom tomu měli zabránit nebo předejít. Není možné, že se mladí dnes cítí špatně, protože byli tělesně trestáni a obecně vychováváni nelaskavě, se značnou mírou autoritářství? Netrpí v zastaralém systému vzdělávání, které klade důraz na známky a biflování? Nejsou mladé ženy utiskovány bigotně patriarchální společností? Není za tím vším akutní klimatická krize, kterou předchozí generace zavinily a poté odmítly řešit?

Tyto myšlenky mohutně rezonují právě v mladé generaci. Je to pochopitelné, protože právě tato generace — více než kterákoliv jiná předtím — pátrá, proč se necítí dobře. A zamýšlí se i nad vlastním dětstvím a nad společností jako takovou. Mladí správně cítí, že jim něco uvnitř schází, a že to není v pořádku. A právem jsou naštvaní.

Problém je, že příčiny své nepohody hledají primárně venku, a že je hledají z pozice rozumu (tzn. nikoliv skrze vlastní emoční prožívání). Částečně mají jistě pravdu: např. vzdělávací systém je určitě potřeba reformovat, i když se žádní dva experti neshodnou jak. A příroda bez jakékoliv pochybnosti potřebuje, abychom se k ní přestali vztahovat jako k nevyčerpatelnému zdroji a smetišti. Ale z větší části mladí vidí řešení tam, kde není: na špatné straně drobnohledu. To je pochopitelné, protože v mládí ještě nelze nalézt příčiny svých těžkostí v sobě. V mládí totiž máme všichni těžiště kontroly (locus of control) vně, tj. podléháme okolí a příčiny svých problémů vidíme u druhých. Psychika mladého člověka navíc ještě není plně připravena na konfrontaci s vlastními démony—ego potřebuje jistou pevnost a vyzrálost, aby se mohlo postavit vlastním stínům a nepopraskat. Ale právě z tohoto důvodu jsou řešení, které mladí vidí, zkratkovitá. A právě z tohoto důvodu jsou prosazována tak úporně.

Potrženo sečteno, se nám ve společnosti protínají dva trendy. Starší generace, odpojená od svých emocí, nerozumí tomu, proč je mladá generace tak křehká, a její problémy bagatelizuje. Mladá generace je v nepohodě, vidí kolem spoustu problémů a nespravedlností, a podvědomě hledá východiska v aktivismu a společenských reformách. Důsledkem je to, co vnímáme jako nárokovost nastupující generace a její zvýšený narcismus. Ovšem ani ignorování hlubokých posunů v kolektivním nevědomí, ani vypjatý aktivismus a tlak na rychlé společenské změny nás nikam neposune.

Co tedy s tím? Vidím jen jedinou cestu vpřed. Musíme se kolektivně začít vzdělávat v oblasti duševního zdraví, zejména pokud jde o význam emocí a práci s nimi. Musíme ale jít za hranice současné patologizace a psychologizace i relativně běžných (nebo dokonce růstových) psychických stavů. Stejně jako za hranice představy, že děti jsou malí dospělí a lze na ně paušálně uplatňovat postupy a techniky, které fungují na dospělé.

O děti totiž jde až v druhé řadě, neboť největší změnu na sobě musí provést střední generace. Když tato generace ve větší míře pochopí, že emoce je třeba vyvázat z dětských traumat, aby bylo možno nastartovat skutečný růst a spolupráci, a když to v dostatečné míře udělá, otevře se cesta k hlubokým společenským změnám. Pak přijdeme i na to, co s psychickým zdravím dětí. Ne dříve, nebo aspoň ne o moc. Protože je čím dál tím zjevnější, že řešení našich současných problémů neleží na úrovni vědomí, kterou v současnosti kolektivně disponujeme. Leží za ní a nad ní.

Jak říká kanadský psycholog Jordan Peterson ve svém bestselleru 12 pravidel pro život: napřed si musíme každý uklidit svůj pokoj, a až pak můžeme společně měnit svět. Jinak to dopadne, nehledě na naše dobré úmysly, jako vždycky (jak říká pro změnu Černomyrdin).