T. Harrington: Václav Havel a symbolika roušek

vývojář, učitel, občan

15. února 2022 v 12:09

Napište první komentář

Thomas Harrington je esejista a emeritní profesor hispánských studií na Trinity College v Hartfordu (USA). Působí jako vědec na Brownstone Institute, pro který publikoval text , atraktivnější pro českého čtenáře o to, že uvažuje o tzv. protikoronavirových opatřeních v kontextu díla prezidenta Václava Havla:

Podle mě jedním z nejhorších výmyslů současné akademické sféry je politologie, obor, který má svojí prezentistickou a transakcionalistickou) orientací sklon dramaticky podceňovat vždy velmi důvěrný vztah mezi politikou a kulturou, obzvlášť pak zásadní vliv, který mají veřejné rituály ve prospěch každé snahy zásadně přeformátovat funkční pojetí „reality" u občanstva.

Když Václav Havel ve svém projevu před americkým kongresem před 31 lety řekl, že „vědomí předchází bytí a nikoliv naopak", mluvil nejen jako politik, ale jako představitel kultury nebo konkrétněji jako představitel divadla, místa, kde je sémiotika scény stejně důležitá jako slova vyslovovaná herci.

O třináct let dříve, během nejúpadkovějších let sovětského období Československa, napsal Havel „Moc bezmocných ", esej, ve kterém využívá svoje velmi podrobné porozumění symbolickým znakům scény, aby vysvětlil určité mechanismy utiskujícího systému tehdy vládnoucího v jeho zemi.

Svůj výklad zaměřuje na fiktivního vedoucího prodejny s ovocem a zeleninou, který každé ráno vyvěšuje ve výloze svého obchodu ceduli s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!" Dramatik se pak zajímá o to, do jaké míry tento muž nebo lidé procházející před provozovnou nebo do ní vstupující věří slovům na plakátu. Dochází k závěru, že výrazná většina z nich pravděpodobně o jeho obsahu příliš nepřemýšlí, pokud vůbec. S poukazem na zelináře pak pokračuje ke sdělení:

To ovšem neznamená, že jeho počin nemá žádný motiv a smysl a že se svým heslem nikomu nic nesděluje. To heslo má funkci znaku a jako takové obsahuje sice skryté, ale zcela určité sdělení. Verbálně by je bylo možné vyjádřit takto: já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno; je na mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem poslušný, a mám proto právo na klidný život. Toto sdělení má přirozeně svého adresáta: je namířeno „nahoru", k zelinářovým nadřízeným, a je zároveň štítem, kterým se zelinář kryje před případnými udavači.

Tímto způsobem se podle Havla zelinář chrání před konfrontací se sebou samým a pocity ponížení, které by tento vnitřní střet vyvolal:

Kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo „Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný", nechoval by se k jeho sémantickému obsahu zdaleka tak laxně, přesto, že by se tento obsah tentokrát zcela kryl se skrytým významem hesla. Zelinář by se pravděpodobně zdráhal umístit do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení, bylo by mu to trapné, styděl by se. Pochopitelně: je přece člověkem, a má tudíž pocit lidské důstojnosti. Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání loajality formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení. Zelináři se musí dát možnost, aby si řekl: Vždyť proč by se koneckonců proletáři všech zemí nemohli spojit? Znak pomáhá tedy skrýt před člověkem „nízké" základy jeho poslušnosti a tím i „nízké" základy moci. Skrývá je za fasádou čehosi „vysokého". Tím „vysokým" je ideologie.

To, že covid existuje a přispěl ke smrti mnoha lidí, je fakt. Ale představa, že představuje „bezprecedentní" hrozbu, kvůli které je třeba destruovat základní práva, která byla těžce vydobyta v průběhu staletí, je ideologická troufalost, která byla navíc dokonale vyvrácena na místech, jako je Švédsko, Bělorusko a obrovské plochy takzvaného rozvojového světa.

Zde jsou statistiky smrtnosti (infection fatality rate, IFR) nemoci podle věku, nedávno sestavené Johnem P. A. Ioannidisem, jedním z nejvěhlasnějších biostatistiků na světě:

00-19: 0,0027 % (nebo míra přežití 99,9973 %) 20-29: 0,014 % (nebo míra přežití 99 986 %) 30-39: 0,031 % (nebo míra přežití 99 969 %) 40-49: 0,082 % (nebo míra přežití 99 918 %) 50-59: 0,27 % (nebo míra přežití 99,73 %) 60-69: 0,59 % (nebo míra přežití 99,31 %) více než 70: mezi 2,4 a 5,5 % (nebo míra přežití 97,6-94,5 % podle sídla)

Od léta 2020 vlády po celém světě zavedly nošení roušek jako základní nástroj boje proti šíření této údajně bezprecedentní virové pohromy. A to navzdory tomu, že neexistuje dostatek solidních vědeckých důkazů prokazujících, že by tomu tak bylo.

Ale jak připomíná Havel, zjevná neužitečnost roušek neznamená, že nemají „motiv nebo význam".

Ne. Nošení roušek během covidu, podobně jako zdánlivě nevinná zelinářova cedule, vysílá důležitou zprávu. Je způsobem jak říct, bez ohledu na to, jak relativně málo lidí zemře na tuto nemoc, a skutečnost, že takové riziko pro kohokoliv zdravého pod 70 je nepatrné:

Uznávám, že žijeme v mimořádné době, která vyžaduje, aby úřady, které vždy vědí víc než já, měly volnou ruku k zničení normálního rytmu života a participativní demokracie, a že já coby občan nemám právo nesouhlasit s jejich pohledem na realitu, tedy že rozumím tomu, že už nejsem občan, ale poddaný. A dále chápu, že moje rouška slouží jako štít proti útokům rostoucí armády lidí v mém okolí a na sociálních sítích, kteří jsou připraveni vinit mě z toho, že se nezajímám o pocity druhých.

Podle Havla je jediným řešením pro ty, kdo v takovém prostředí chtějí skutečně žít ve svobodě a důstojnosti, přestat dávat aktivní nebo pasivní souhlas se všemi ideologickým lžemi v tomto sociálním divadle okolo sebe a místo toho normálně žít.

Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi života zeje propast: zatímco život směřuje ze své podstaty k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu: zatímco život chce vytvářet stále nové „nepravděpodobné" struktury, post-totalitní systém mu vnucuje naopak „nejpravděpodobnější stavy". ... Ideologie -- jako onen „alibistický" most mezi systémem a člověkem -- zakrývá propast mezi intencemi systému a intencemi života; předstírá, že nároky systému vyplývají z potřeb života; je to jakýsi svět „zdání", který je vydáván za skutečnost.

Odmítnout ideologická schémata „reality" vnucená shůry a namísto toho přijmout nejpravdivější a nejzákladnější impulzy života je přesně to, co všichni báječní piloti, zdravotní sestry, učitelé, policisté, právníci, rodiče a mnozí další činí proti tyranii roušek a povinnému očkování.

Chápou mnohem lépe než hlučné a vlezlé elity -- které před únorem 2020 s oblibou citovaly Foucaulta a brojily proti nezřídka dobrovolnému používání šátků v islámském světě, ale nyní nemají jinou starost než vnucovat symbolické a fyzické podrobení se všech -- to, co Bergson v roce 1907 pod označením élan vital nazval kořen veškerého zdravého lidského naplnění.

A kdyby byl stále s námi, věřím, že by Havel, velký učenec divadla a sociální sémiotiky, neměl žádný problém pojmenovat naše rouškové divadlo jako právě takovou destruktivní a represivní frašku, kterou je, a ty, kteří ji odmítají hrát coby světlonoše a ochránce tvůrčí energie, kterou budeme potřebovat k rekonstrukci a udržení svobody ve světě.

Publikováno s laskavým souhlasem autora.