Staňme se změnou!

Touha po změně hýbe českou společností, tedy alespoň tou částí společnosti, která se chce hýbat. Nespokojenost s vládou Petra Fialy dosahuje nebývalých rozměrů. Dokonce už si toho všimli i naši vládní představitelé a za naše peníze chystají velkou plakátovou kampaň, aby nás přesvědčili o svých kvalitách. (Dostupné zde) Někteří z nás nedávno vyjádřili nesouhlas s vládou pokojnou demonstrací na Václavském náměstí. Akci, které se prý zúčastnilo jen několik tisíc „dezolátů“, prohlásila předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová za „Dny Varšavské smlouvy“. (Dostupné zde) Mnohem větší počet účastníků Dnů NATO prý naopak vypovídá o podpoře vlády a jejího směřování. Nechci nikomu brát iluze, ale obávám se, že rodinám s dětmi, které se přišly podívat na tanky a letadla, je vláda „ukradená“. Lidé se chtějí jen bavit…

Tak jako tak věřím, že tato vláda dříve či později skončí. Ale co dál? Podle průzkumů by v příštích volbách pravděpodobně opět zvítězila současná nejsilnější opoziční strana. Znamená to, že se na scénu znovu vrátí pan „Best in Covid“, který nedávno pomocí roušek a lockdownů zachraňoval „tisíce mrtvých“? (Dostupné zde) Jednou stačilo. Děkuji, nechci.

Je tady vůbec nějaké politické řešení? Nejjednodušší by samozřejmě bylo prohlásit celý systém za prohnilý a distancovat se od něj. Přestali bychom sledovat televizi a internet, věnovali bychom se své práci a rodině, ve volném čase bychom například chodili na procházky do přírody, četli knížky, setkávali se s přáteli… Našemu zdraví by to rozhodně velmi prospělo.

Takto jsem žila až do roku 2020. Svět politiky jsem považovala za zkažený a nechtěla jsem s ním mít nic společného. Dospěla jsem k názoru, že celá naše civilizace, založená na konzumu, je odsouzená k zániku a stejně se jednoho dne zhroutí. Do té doby už to nějak přečkám. Jednu věc jsem však podcenila. To, že já se nezajímám o systém, ještě neznamená, že se nemůže zajímat on o mne. A pak přišlo jaro roku 2020…

Ano, civilizace vznikají a zanikají. V podmíněném světě vše podléhá zániku. O tom, jak se civilizace rodí, rostou a upadají, hovoří egyptolog Miroslav Bárta v knize Sedm zákonů. Uvádí zde takzvaný Hérakleitův zákon, podle kterého to, co přivedlo společnost na vrchol, obvykle způsobí i její pád.

Naše civilizace je postavená na víře v neomezený růst, iluzi o nadřazenosti člověka nad vším a vyznačuje se absencí pokory a duchovního či morálního principu. Stejné vzorce se cyklicky opakují a to, čeho jsme právě teď svědky, symbolicky popisuje i biblický příběh o Babylonské věži. Lidé se rozhodli vybudovat město a postavit věž až do nebe, aby tím oslavili sami sebe, nikoliv Boha. Bůh je potrestal tím, že zmátl jejich řeč, aby si přestali rozumět a od svého záměru upustili. Také dnes ve společnosti pozorujeme totální chaos, úpadek všeho a dekadenci…

Naši loutkovodiči si krizi, kterou procházíme, moc dobře uvědomují a chtějí ji řešit pro ně vlastním, odporným psychopatickým způsobem. Mají velkou starost o budoucnost naší planety a lidstva, respektive sami o sebe. Chtěla bych těmto altruistům vzkázat toto: Nebojte se, my tu krizi, do které jste nás dostali, zvládneme, ale bez vás! Vy už o ničem rozhodovat nebudete!

I když to vypadá beznadějně, vždy máme na výběr. Buď budeme jen nečinně přihlížet tomu, jak se svět hroutí, nebo konečně převezmeme odpovědnost za své životy.

Přestože mnozí z nás se již rozhodli pro aktivní přístup k životu a změnu si upřímně přejí, nejsme jednotní v tom, jak by tato změna měla vypadat. Babylonské zmatení jazyků je příliš velké, jako by každý mluvil jinou řečí. Čím více se od jednoty vzdalujeme, tím více po ní toužíme. Mnoho lidí dnes říká, že se musíme spojit, ale ať začne ten druhý a ať se spojí podle mě. Dokážeme se ještě vůbec domluvit?

Absolutní jednoty nikdy nedosáhneme. Ta je možná jen v nějaké absolutistické diktatuře, případně ve vyšší dimenzi. V demokratické společnosti se k sobě můžeme přiblížit jedině tím, že budeme akceptovat různost. To je ale v dnešní době problém. Vlivem moderních technologií žijeme v sociálních bublinách a někdy nedokážeme přijmout jen trochu odlišný názor. Naše komunikační schopnosti upadají, a pokud chceme skutečně něco změnit, tady bychom měli začít.

Svět není černobílý, jak se nás snaží přesvědčit média. Každý, kdo kritizuje současný degenerující Západ, není automaticky proruský a tak dále. Naše názory nemusejí stát proti sobě, ale mohou se harmonicky doplňovat. Přestaňme se neustále dohadovat o tom, jestli patříme na Západ, nebo na Východ. Naše země leží symbolicky ve středu Evropy, v jejím srdci. Střed znamená spojení protikladů, harmonii a mír. Pokud se budeme řídit touto symbolikou, nemusíme stále jen někoho následovat, ale naopak můžeme se stát inspirací pro ostatní země. Věřím, že právě v tomto spočívá náš velký, ale zatím bohužel nevyužitý potenciál.

Je náš systém vůbec reformovatelný a mohou něco změnit volby? Upřímně řečeno, nevím, neboť osvícené bytosti se v politické sféře vyskytují zřídka, a my často volíme jen mezi větším a menším zlem. Například naše poslední prezidentské volby byly čirým zoufalstvím. Také naši sousedé si nedávno opět zvolili známý směr před nejkratší cestou do progresivistického pekla. Petr Fiala namísto obvyklé gratulace popřál Slovensku „dobrou vládu“. Vít Rakušan dokonce prohlásil, že výsledky slovenských voleb jsou pro nás varováním a poučením. Naprostá arogance a pohrdání voliči a demokratickými volbami jiné země, zkrátka liberální demokraté… (Dostupné zde) Ať už si o zvolených politicích myslíme, co chceme, lidé tím zcela jasně dali najevo, že si přejí suverenitu země, zachování konzervativních hodnot, prosperitu a mír.

A jak to nakonec dopadne u nás? Kdo ví? Neexistuje žádný univerzální návod, který by nám napověděl, jak se správně rozhodnout. Měli bychom se rozhodovat svým srdcem a rozumem a za svá rozhodnutí nést odpovědnost. K tomu patří i přijetí rizika, že se můžeme mýlit, takový už je život. Ať už se rozhodneme volit kohokoliv, nebo se dokonce rozhodneme nevolit vůbec, i to je vyjádření názoru, naše volba by měla být vědomá. Pokud jen ve volbách někomu odevzdáme hlas a pak budeme pasivně očekávat, že za nás něco vyřeší, budeme určitě zklamáni.

Každopádně pokud čekáme změnu systému, od vládnoucích politiků ji nečekejme. Velké změny přicházejí vždy zezdola. To my se musíme stát tou změnou. Pojďme společně tvořit, setkávat se, hovořit spolu a vyměňovat si názory, nechme se inspirovat a zároveň inspirujme ostatní. Podporujme všechny, kteří nabízejí nějaké řešení, a přestaňme se dohadovat o nepodstatných detailech, teprve čas ukáže, co je správné.

Věřím tomu, že do budoucna by lidé měli více samostatně rozhodovat o věcech, které se jich týkají. Nejdříve se však musíme probudit a začít žít vědomé a smysluplné životy.

I když bychom upravili náš systém tak, že dáme občanům více pravomocí, není jisté, že budou volit skutečně svobodně. Jako příklad můžeme uvést Švýcarsko, kde lidé na rozdíl od většiny zemí směli sami rozhodovat o řízení pandemie. V referendu se však opakovaně vyslovili pro zachování covid pasů, jinými slovy, sami si svobodně zvolili nesvobodu. (Dostupné zde) Rozhodli se takto vědomě, nebo byli též strašeni a manipulováni médii podobně jako u nás?

Doba covidová nám ukázala příklad, jak můžeme vytvářet nový systém zezdola. Každá krize nás upozorní, kde má státní zřízení trhliny. V poměrně krátké době jsme se přesvědčili, že instituce nefungují tak, jak mají. To, co jsme tenkrát viděli, bylo totální selhání zdravotnictví, vědy, práva, médií… A tehdy se začaly objevovat různé alternativní skupiny, které tyto nefunkční instituce nahradily. Mnohé dodnes fungují.

Co říci na závěr? Dnešní doba je náročná a přináší s sebou velký zmatek. Staré paradigma odchází, a nové zatím neznáme, nejspíš je budeme muset sami vytvořit a postavit se na vlastní nohy. Nevíme, jaké zkoušky nás ještě čekají. Možná se toužíme vrátit zpět, sami k sobě, ke svým kořenům, k přírodě, ke zdravému rozumu a citu. Myslím, že se budeme muset vrátit, vývoj je cyklický, ale vrátíme se na vyšší úrovni…

Albert Einstein říká: „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni, na které byl vytvořen.“