Republika se odkládá na neurčito

Jistě, Karel, kterému již táhne na pětasedmdesát, se zřejmě do dějin své země nezapíše tak výrazně jako jeho “maminka” a možná, že nakonec nebude vzpomínán o nic víc než jeho první manželka. Zároveň ale můžeme asi s klidem konstatovat, že ho nečeká ani jakákoliv variace na osud jeho jmenovce, Karla I. Ač se to může zdát sebepřitaženější za vlasy, troufám si tvrdit, že přinejmenším v Anglii nese stále jistou váhu společenské trauma, které bezprecedentní poprava krále v roce 1649 vyvolala. Přestože byl Karel I. souzen a shledán vinným z vlastizrady, poprava panovníka byla útokem na samotnou instituci monarchie, která s Karlovými hříchy neměla nic společného. Anglie tehdy za tento čin zaplatila devíti lety republikánské tyranie pod lordem protektorem a mnohonásobně delší dobou krvavých bojů o nástupnictví, které významně poznamenaly i Skotsko s Irskem. Pokud z této epizody dějin vyplývá nějaké ponaučení, je to fakt, že koruna není automaticky spjata s hlavou, na které sedí.

Z tohoto hlediska nejvýznamějším bodem sobotního obřadu bylo Karlovo prohlášení “I come not to be served but to serve,” tedy “nepřicházím být obsluhován, ale sloužit.”¹ Tato slova jednak připomněla slib, který národu dala ještě před vlastní korunovací Alžběta, a zároveň zdůraznila, že král není o nic méně podřízen své funkci, než třeba premiér. Stejně jako každá jiná veřejně činná osoba je i on odpovědný své zemi, jejímu lidu a — jakkoliv by se to zmíněnému Karlu prvnímu nelíbilo — do jisté míry tedy i parlamentu. Tato odpovědnost je vzájemná a oboustranná a je tím, co odděluje konstituční monarchie od těch absolutistických.

Zde stojí za zmínku slova anglického herce a moderátora Stephena Frye, který v souvislosti s korunovací poznamenal, že génius konstituční monarchie spočívá v tom, že král je všech a ničí zároveň. To jsou slova, která musí ocenit každý, kdo byl jen trochu rozčarován kmenovou válkou o menší zlo, která předcházela posledním prezidentským volbám v České republice, či marastem, kterým se brodí současná Francie řízená malým mužem s Napoleonským (či snad Andělským) komplexem. Pokud je Karel všech a ničí zároveň, prezident Pavel je pouze ničí a Macron čistě svůj. Britská monarchie je podle kritiků přežitkem dob minulých: společensky zaostalým státním zřízením, které neodpovídá požadavkům současné demokracie. Většina takových kritiků volá po republice, ale poskytuje snad republika svým občanům něco navíc? Mají se Francouzi, Češi či dokonce Američané lépe než Britové jen proto, že hlava jejich státu je přímo volená?

Republika je jako státní zřízení pouze produktem své doby. Většina dnešních republik vznikla nějakou formou revoluce, která svrhla absolutistickou vládu, často též monarchistickou. Jako takové tedy republiky vznikají z ničeho — či přesněji: datují počátek své historie k určitému bodu zlomu, kterému předchází pověstná doba temna. Republiky tak nenesou jinou než čistě národní filosofickou tradici a je pro ně velmi obtížné kriticky hodnotit vlastní historii. Oproti tomu konstituční monarchie se z těch absolutistických vyvinuly postupnou společenskou změnou a opírají se o staletou tradici dějinného vývoje, jehož součástí je v případě většiny evropských království právě i postupný přerod v humanistickou společnost dneška. Konstituční monarchie dokáže být daleko věrnější nositelkou všech humanistických hodnot, ke kterým se republiky často tak urputně hlásí. V Čechách se tyto hodnoty staly jablkem sváru posledních prezidentských voleb, kdy značná část společnosti podlehla dojmu, že mohou být nějakým způsobem ukradeny, a nevybíravě osočovala své názorové oponenty z úmyslu takovou krádež provést. Humanistické hodnoty ale nemohou nikdy být ukradeny — dají se pouze ztratit. A zatímco republiky z podstaty své existence nutí své obyvatele žít v permanentním podvědomém strachu z toho, že přijde kontrarevoluce, která jim republiku ukradne, konstituční monarchie slibuje zachování společensky cenných hodnot do té doby, dokud bude ctěna tradice. Korunovace Karla III. ukázala, že bez ohledu na osobu současného panovníka v Británii tradice žije a těší se stále velké uctě. A je to tak asi dobře.

^1. Podobně hovoří i motto Prince z Walesu, kterým až do minulého roku Karel byl. Frázi “Ich Dien,” tedy “sloužím” společně se symbolem tří pštrosích brk začal užívat syn krále Eduarda III. Eduard zvaný Černý princ, který je měl údajně převzít od Jana Lucemburského po jeho porážce a smrti v bitvě u Kresčaku.