Reakce na článek Mateusze Morawieckého

Rád bych krátce reagoval na text s názvem Aktuálnost dějin druhé světové války zveřejněný u příležitosti zahájení druhé světové války na portálu echo24.cz, jehož autorem je Mateusz Morawiecki. Dle mého názoru je tendenční a cíleně interpretuje historické události tak, aby sloužily autorovu záměru vykreslit státy západní Evropy jako země záměrně zavírající oči před zlem. Konkrétně mi vadí následující pasáže: Nejenže využili své drtivé vojenské převahy k okamžitému vítězství, ale také nečelili žádné hmatatelné reakci západních zemí […] Když Polsko krvácelo a jako první se postavilo zločinnému režimu, bylo v Paříži nebo dokonce v Londýně ještě mnoho lidí, kteří věřili, že se Hitler zastaví u Varšavy […] Před 83 lety se Polsko jako první odmítlo podřídit. Zvolilo si věrnost svobodě, věrnost základním hodnotám západní civilizace. A bylo svými spojenci zrazeno.

Autor evidentně naráží na období takzvané “phoney war,” tedy prvních zhruba osmi měsíců po oficiálním vyhlášení války, během kterých nebyla otevřena pozemní západní fronta a naplno se nerozjela ani válka ve vzduchu či na moři, tak, jak ji známe z pozdějších fází konfliktu. Autor má také pravdu, že Západní diplomacie se snažila za každou cenu další válce zabránit a že i v prvních několika měsících války Británie s Francií stále živily naději na mírové řešení. Nicméně válku Německu vyhlásily spojenecké mocnosti bezprostředně po útoku na Polsko, 3.9.1939, a to opravdu ne jen tak z plezíru. Británie, která byla na válku s Hitlerem v té době absolutně nepřipravena (jak ostatně později ukázal nechvalně proslulý Dunkirk), využila status quo k přípravě na dlouhotrvající konflikt. Společně s Francií posilovala obranné pozice Maginotovy linie, velení připravovalo plány vojenských operací v západní Evropě, v platnost vstoupila válečná legislativa výrazně omezující občanské svobody a práva, veřejná doprava začala být užívána armádou a města se noc co noc halila do tmy v rámci příprav na nálety.

Zároveň není pravda, že zatímco “Polsko krvácelo,” Západ byl bez obětí. Již v den vypovězení války, tedy 3. září, potopilo německé torpédo civilní parník Athenia a střety na moři se odehrávaly i v první fázi války poměrně často. Je třeba připustit, že v britském kabinetu, který v prvních měsících války stále ještě vedl Neville Chamberlain (Churchill byl hned na jejím začátku znovu jmenován šéfem námořnictva), panovalo jisté rozčarování z vývoje situace, ale musíme si uvědomit, že změnit kurz státní politiky nelze lusknutím prstu. I přesto tlak veřejného mínění a většiny politické scény nakonec donutil Chamberlaina rezignovat. To vše se vzhledem k situaci odehrálo s až fascinující rozvahou dle principů parlamentní demokracie. Po celou válku pak fungoval provizorní válečný kabinet, v němž usedli jak členové Konzervativní strany, tak zástupci opozice.

Ještě dlouho po pádu Francie pak Británie ve válce tahala za kratší konec provazu a to, že se podařilo zemi ubránit v bitvě o Británi, byl v podstatě zázrak. Každý si tedy asi dovede představit, jak by to dopadlo, kdyby hned v září 1939 spojenci spustili zbrklou ofenzivu proti násobně silnější německé válečné mašinérii. To, že Británie dokázala z pozice outsidera zvrátit vývoj osudu na svou stranu bylo do velké míry způsobeno i mentalitou národa, jehož důvěra v tradici demokratického řízení společnosti nepovolila ani v čase nejvyšší válečné nouze. Zpětně samozřejmě vidíme, že coby mocnost udělala Británie spoustu chyb v řešení křehké politické situace v Evropě (zřejmě tou největší bylo už samotné trestání Německa v podobě Versailleského systému). Zároveň ale země dokázala po celou dobu války fungovat natolik demokraticky, jak jen to šlo, a nikdy nesklouzla k vyloženě totalitním praktikám, čímž dávala naději nejen sobě, ale i všem příznivcům svobody na okupovaném kontinentu. Tvrdit, že Polsko bylo svými spojenci v roce 1939 zrazeno, je nebezpečně zjednodušující, nevhodné a k obětem války snad až urážlivé.