Proč se 500milionová Evropa bojí 150milionového Ruska a spoléhá na 350milionovou Ameriku?
Obrana
Evropa, domov více než 500 milionů lidí, se nachází v paradoxní situaci: strach z Ruska, které má přibližně 150 milionů obyvatel, ji nutí hledat pomoc u Spojených států s populací kolem 350 milionů.
Tento vzorec je fascinující i znepokojivý – proč kontinent s takovou ekonomickou a lidskou silou stále spoléhá na zámořskou velmoc? A proč se namísto strategické obrany investuje do projektů, které jen stěží přispívají k bezpečnosti?
Evropa disponuje obrovskými zdroji: ekonomická síla, vědecký potenciál, moderní infrastruktura a rozmanité průmyslové kapacity by měly teoreticky zaručovat nezávislost na vnějších hráčích. Přesto Evropa stále spoléhá na ochranu ze strany NATO, přičemž klíčovou roli v alianci hrají USA. Tento strach z Ruska není neopodstatněný – historie konfliktů, geopolitické ambice Moskvy a invaze na Ukrajinu jasně ukazují, že Evropa nemůže zůstat pasivní. Nicméně zdá se, že Evropané dávají přednost hledání rychlých řešení, místo aby budovali vlastní strategickou obranu.
Zatímco Rusko investuje do své armády a strategických technologií, Evropa se často věnuje financování méně zásadních projektů jako Green Deal bez strategického plánu (přechod na zelenou ekonomiku je důležitý, ale často se realizuje na úkor energetické bezpečnosti. Uzavírání jaderných elektráren a závislost na plynu z Ruska ukázaly, jak zranitelná může být Evropa bez pečlivého plánování), symbolické programy (EU často financuje iniciativy zaměřené na „kulturní sjednocení“ či „genderové rovnosti v EU“, což jsou sice důležité otázky, ale jejich přínos pro reálnou obranu je minimální) či byrokracie místo inovací (peníze, které by mohly být investovány do vývoje moderních obranných systémů nebo kybernetické ochrany, často končí v administrativních projektech nebo zdlouhavých procesech).
Spojené státy zůstávají klíčovým hráčem v evropské bezpečnosti. Americká vojenská přítomnost v Evropě, včetně základen a raketových systémů, je pro Evropu pojistkou. Na oplátku však Evropa zůstává v jistém smyslu závislá na politických prioritách USA. Tato závislost oslabuje evropskou pozici jako globálního hráče. Navíc, zatímco USA mají své vlastní zájmy – například v Asii a Pacifiku –, Evropa zůstává v bezpečnostních otázkách často druhořadá. Je tedy otázkou, zda Evropa může v dlouhodobém horizontu spoléhat na Ameriku jako svého garanta bezpečnosti.
Jak z této pasti ven? Evropa potřebuje investice do vlastní obrany (Evropa by měla zvýšit své výdaje na obranu, ale tyto peníze investovat rozumně – do moderních technologií), spolupráci místo závislosti (společná evropská obrana by mohla snížit závislost na USA), energetickou nezávislost (bezpečnost není jen o zbraních. Evropa musí být schopná zajistit své energetické potřeby bez obecné závislosti na externích dodavatelích) a pragmatickou politiku (místo financování symbolických projektů by se Evropa měla zaměřit na strategické cíle, které posílí její postavení na globální scéně). Evropa má potenciál stát se silným a nezávislým hráčem, ale zatím se chová jako obří ekonomický kolos s geopolitickou nohou v sádře. Dokud bude kontinent pokračovat v přehlížení svých obranných potřeb a spoléhat na USA, zůstane závislý a zranitelný. Pokud však dokáže přesměrovat své zdroje od nesmyslů k obraně, může stát čelem ke svým výzvám s jistotou a silou.
V kontextu České republiky je otázka výdajů na obranu obzvláště relevantní. Jako samostatná země bychom měli investovat přibližně 4 % HDP do obrany, abychom zajistili svou bezpečnost. Díky členství v kolektivní obraně NATO máme závazek přispívat 2 % HDP, avšak dlouhodobě jsme tuto hranici nedosahovali a naše výdaje se pohybovaly kolem 1,3 % HDP. Historicky jsme však na obranu vynakládali podstatně více. V období první republiky a během studené války dosahovaly výdaje na armádu až 20 % státního rozpočtu, což odpovídalo přibližně 5–6 % HDP. Dosavadní tzv. "mírová dividenda" cca 3 dekády trvající éry míru nám tedy umožnila snížit výdaje na obranu z 6 % HDP na 1 % HDP, avšak současné bezpečnostní hrozby naznačují potřebu jejich přehodnocení.
Zvažujeme-li nyní také možnost vystoupení České republiky z NATO a přechod k samostatné obraně s výdaji ve výši 4 % HDP, je důležité nejprve splatit náš dlouhodobý závazek vůči Alianci, který činí 2 % HDP ročně. Tento závazek jsme však po mnoho let neplnili. Od roku 1999, kdy jsme vstoupili do NATO, jsme závazek 2 % HDP na obranu neplnili a odhadem vynakládali průměrně 1,3 % HDP ročně. Za 25 let je tedy celkový "nedoplatek" ve výši 17,5 % HDP (0,7 % × 25 let).
Pokud bychom od roku 2025 zvýšili výdaje na obranu na 4 % HDP, tedy o 2 % nad současný závazek, tak bychom závazek splatili za přibližně 9 let, tzn. teprve od roku 2034 by bylo morálně a strategicky vhodné uvažovat o vystoupení z NATO a přechodu k plně samostatné obraně jako má Rakousko, Švýcarsko či Irsko - ideálně vypsáním referenda.
Čtěte na podobné téma: