Morálním vítězem Eurovize je Izrael. I když skončil druhý
Pop music
Písničková soutěž Eurovize, původně Velká cena Eurovize, se zrodila ve stejném roce jako já. Sledovat jsem ji začal ve dvaceti, v roce 1976. Od té doby jsem jí věrný.
Třebaže mi to vstupem do progresivistické éry své historie příliš neusnadňuje. Čtu-li v internetových diskusích cosi o bizáru, musím dát pisatelům za pravdu. „Fousatá zpěvačka“ Conchita Wurst (vítěz-vítězka v roce 2014) je jedním z oněch „klacků pod nohy“, kterými mi Eurovize jako dlouholetému divákovi pošetile komplikuje vztah vůči ní. Jistě, jde o svobodu tvorby i prezentace, ale kde jsou hranice? Kladu tu otázku proto, že nejednou vedení soutěže cenzorsky zasáhlo, ať už - namátkou - letos v případě finské soutěžící Eriky Vikmanové (tlak na úpravy, pokud je o choreografii i kostým – příliš obscénní), nebo loni, kdy Izraelci museli přepsat text soutěžní písně, neboť původní nebyl „politicky neutrální“. To nekritizuji, jen trpce konstatuji špatně maskovanou existenci dvojího metru: něco vadí, něco nikoli; nevadí zjevně to, co je proti zdravému rozumu.
Navzdory tomu, už z úcty k vlastní „eurovizní tradici“ (v roli diváka a trochu i aktivisty – viz*) zůstávám tomuto podniku dál věrný, neboť jsem v uplynulých bezmála padesáti letech zažil u televizní obrazovky mnohá hudební potěšení, třebaže songů, které zmizely v propadlišti pop music byla drtivá většina. Některé pro mě skvosty si rád pustím nebo doma sám pro sebe zahraji na klávesy dodnes. Jsou to písně, o nichž kdysi v rozhlase řekl DJ Jaromír Tůma, že musí být „dobře vykalkulované“, aby měly úspěch – a světě div se, i takové se na Eurovizi objevují (a někdy i vyhrají…). Uvádět je nebudu, každý máme jiný vkus.
* Když v 80. letech minulého století vysílala Československá televize záznamy Velké ceny Eurovize, vyřazovala soutěžní příspěvky Izraele, ať už se umístily na jakékoli pozici. Zajímal jsem se o to, proč tomu tak je (živé přenosy jsem sledoval v německé televizi ARD). Po úvodní výmluvě, že šlo o technickou poruchu, to bylo v roce 1982, vyšla napřesrok pravda najevo: televize nezařadila izraelskou soutěžní skladu záměrně z politických důvodů. (ČT doslova: „Neočekávejte totiž od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu.“) Tak tomu bylo i v dalších letech. Jenom připomenu, že eurovizní písničky trvají asi tři minuty.
Shodou okolností v roce 1987 svedl los tenisového Davisova poháru do Hradce Králové hráče Izraele. Československá televize všechny zápasy odvysílala v přímém přenosu (hosté vyhráli 3:2) čili diváci měli možnost sledovat výkony tenistůžidovského státu ve třech dnech po dobu několika hodin a nezdálo se, že by jim to mohlo jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. O to větší šok nastal, když jsem zjistil, že televize v cenzuře izraelských písní v záznamech Eurovize pokračuje. Proto jsem se v roce 1988 dopisem obrátil na tehdejšího ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenku s žádostí, aby se svojí autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů. Jan Zelenka – patrně pod dojmem absurdity „tři dny izraelského tenisu ano, tři minuty izraelské písně ne“ – mi napsal, že vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšu (záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) „byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků“. Výsledek? Konečně, v roce 1989, bylo divákům Československé televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Haza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se Derech ha´melech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji přednesla formace Gili and Galit. Pozdě, ale přece. Za půl roku přišel Listopad…
Proč je Izrael morálním vítězem
Čím víc se organizátoři snaží o to, aby soutěž byla apolitická, o to méně je apolitická mimo vlastní dějiště. Aktuální exploze protiizraelského podněcování v některých zemích se dotkla i Eurovize. Zástupci veřejnoprávních televizí v Irsku (RTÉ), Španělsku (RTVE), Slovinsku (RTV SLO) a Belgii (VRT) požadovali, aby Izrael byl ze soutěže vyloučen – v podstatě ze stejného důvodu, z jakého vyřazovali komunisté izraelské songy z eurovizních záznamů, tj. kvůli politice. Když už se to nepovedlo, Evropská vysílací unie jako organizátor něco takového odmítla, vytvořili propalestinští aktivisté nenávistnou atmosféru na basilejských ulicích a požadovali vyloučení izraelské zpěvačky Juval Raphaelové vyloučení ze soutěže. Něco takového je obzvlášť hanebné, uvědomíme-li si, že Raphaelová přežila masakr palestinských teroristů 7. října 2023, kteří napadli účastníky hudebního festivalu Nova. Několik hodin se v krytu schovávala pod hromadou zavražděných, sama zraněná na noze, než byla osvobozena. Dokonce v průběhu jejího vystoupení během finálového večera musela ochranka zasáhnout proti dvěma osobám, které se pokusily vtrhnout na pódium. Kromě toho španělská televize RTVE zpolitizovala tuto apolitickou soutěž tím, že nakrátko přerušila přenos a na obrazovku umístila propalestinský text.
Takovéto nenávistné kampani nemusel čelit žádný jiný interpret. Navzdory tomu Juval Raphaelová zachovala vnitřní klid, odvedla profesionální výkon a s písní „Vzejde nový den“ skončila na fantastickém druhé místě. Přestože ji hlasy národních porot zařadily na čtrnácté místo (z 26), na stříbrnou pozici se dostala díky tomu, že obdržela nejvíc bodů v televizním hlasování. To znamená, že zvítězila, a to přesvědčivě, v hlasování diváků, na které neměla nenávistná kampaň takový vliv, jak si nepřátelé Izraele přáli.
Proto tvrdím, že Juval Raphaelová je morálním vítězem Eurovize 2025.
●