Kočka leze dírou pes oknem

Kočka leze dírou, pes oknem.

Zajímá mě dnešní autor a jeho motivace. Autor chce sdělit něco nového, má potřebu seberealizace, vydělává si tím na živobytí apod. Čtenář je zase motivován zvědavostí a touhou poučit se, utvrdit se ve svém přesvědčení – motivů jistě existuje celá řada. Jak však vypadá motivace autora a čtenáře v době pokročilé AI, která zdarma generuje texty v libovolné kvalitě, libovolné délce, dechberoucí rychlostí a na jakékoliv téma? Jakou hodnotu má vůbec vlastní tvůrčí psaní?

Zkusil jsem se zeptat AI a potvrdilo se mi, co jsem tušil – text generovaný AI je sice kvalitní, já bych spíše řekl mimořádně kvalitní – AI je skromná, ale postrádá některé vlastnosti, které má pouze člověk: etickou dimenzi, lidskou zkušenost, neopakovatelnost lidského pohledu – v podstatě to, co se dá označit jako autenticita. Situace autora je analogická situaci lidského šachisty, který hraje zápas s AI; vždy prohraje, protože vždy musí prohrát (i Kasparov a jemu podobní). Lidský šachista však prohraje autenticky, a to je snaha o útěchu, kterou AI k tomuto tématu empaticky nabízí. Co tedy zbývá autorovi, třeba komentátorovi, který je na produkci textů závislý finančně, kariérně a svou prestiží? Produkovat texty, které jsou sice autentické, ale jak se říká, „neodpovídají stavu poznání“. Zdá se, že všichni cítíme, že tato situace je historicky zcela bezprecedentní. V minulosti do veřejné diskuse vstupoval vždy autor s vysloveným nebo nevysloveným statusem znalostního experta s tím, že chce něco nového přinést – proč by ho jinak také někdo četl? Svůj příspěvek, pokud se nejednalo o čistě propagandistický nebo promoterský text typu „je dobré pít Coca-Colu a dávat si k tomu MacBurger, protože je to in“, pokládal sám většinou upřímně za dobře napsaný a dobře vyargumentovaný. Po nástupu AI však platí, že ať napíše autor cokoli, vždy bude v situaci šachisty, který hraje s AI – totiž že vždy existuje lepší a správnější verze toho, co chce sdělit, a k tomu je navíc k dispozici na jeho počítači nebo mobilu téměř instantně.

S ohledem na tuto skutečnost vyvstává otázka, jak si vysvětlit hyperprodukci publikování na všech možných platformách? V té či oné podobě publikuje téměř každý a na libovolné téma. Někteří placení autoři předstírají, že se nic neděje a že vše zůstává při starém, jako by AI vůbec nebyla. Lidsky se to dá pochopit, nějak se musí živit. Tipnul bych si, že jim to ještě chvíli vydrží. Odmyslím-li si však autory propagandistických textů, u kterých je manipulativní a finanční motivace průzračně jasná, řekl bych, že pro řadu dalších osob vlastní publikování pramení z pocitu, že se raději mýlí svým vlastním rozumem, než aby přijímali lepší verzi vygenerovanou strojem. Každý z nás je tak vůči AI v postavení malinko, ale opravdu jen trochu, retardované osoby, která trvá na tom, že je svéprávným občanem, a tudíž se bude ke všemu vyjadřovat svými slovy. Přiznat si hranice vlastních rozpoznávacích schopností dokáží jen ti, řekněme, poučenější.

Inflace textů a názorů skoro vypadá jako nějaký kompenzační mechanismus nové formy společenské úzkosti, psychoterapie – všimněme si: čím více nedává smysl usilovat o vlastní verzi pravdy, tím více do toho bušíme. Je to jako infekce. Na mě to přišlo už taky. Svět je složitý, kultura je nepřehledná, veřejné vzdělání je podfinancované a soukromé nedostupné, jsme také příliš mladí a nezkušení, nebo zaneprázdnění, nebo již staří a ohroženi neodvratným úpadkem. Ruku na srdce, kdo z nás, profesionálních nebo amatérských glosátorů veřejného života, dnes rozumí třeba principu testování hypotéz když mluví o vývoji léku na covid nebo kdo si dá práci se studiem Derridy, aby vůbec tušil, o čem je řeč v souvislosti s genderem? Nebo lépe: kdo z těch, kteří rozumí principu testování hypotéz, zároveň čtou Foucaulta nebo Butlerovou? Lidé ale potřebují k životu nějakou základní orientaci – má se za to, že to je výsledek evoluce. Orientaci prostě potřebujeme, ale už se nestačí řídit jen podle hvězd nebo lišejníků na stromě. Následovat charismatického vůdce nebo třeba i „osvícenou“ instituci, která tvrdí, že jen ona má ten správný kompas, bych se tak trochu bál, v obou případech je to podobné jako stát se členem nějaké sekty. Je to banální konstatování ale zdá se, že je to stále potřeba opakovat.

Jak se k tomu postavit? Dobře to vystihuje heslo „mám právo se mýlit“. Vnímám sice celou situaci dnešního autora jako dost paradoxní, něco jako když ten starý kréťan říkal, že všichni kréťané jsou lháři, ale právě proto, vzhledem ke svým vrozeným a výchovou získaným kognitivním nedostatkům, mi vychází, že mám dobré předpoklady účastnit se takto chápané veřejné diskuse. To je můj postoj k sobě samému. Obecněji se domnívám, že by veřejné diskusi prospělo naučit se pracovat s vědomím vlastní omezenosti, která neznamená nic urážlivého, znamená jen snahu lépe pochopit limity našeho vlastního individuálního i kolektivního vnímání světa. Až bych řekl, že dnes pro publikování platí "mýlím se tedy jsem". Bez ironie.

A nakonec čestné prohlášení, že toto je autentický text, proto jsem ho autenticky nazval „Kočka leze dírou, pes oknem.“ To by AI nevymyslela, doufám, tedy i když si nejsem zcela jist.