Kauza učitelky Bednářové: Definitivní úleva

Přiznám se: spadl mi kámen ze srdce. Proč? To vyplyne z další části článku.

Nejprve vytknu před závorku dva klíčové body, aby nedošlo k omylu. 1.) Od začátku ruské agrese proti Ukrajině stojím na straně Ukrajiny. 2.) Z toho, co vím o „kauze Bednářová“ (z médií) mohu otevřeně říci, že s jejími názory nesouhlasím. Přesto jsem byl jejím trestním stíháním krajně znechucen a ve vztahu k nynějšímu režimu se dostavila další dávka deziluze.

Jsem bytostně přesvědčen o tom, že jediným smysluplným a odůvodnitelným trestem pro M. Bednářovou bylo zbavit ji učitelského místa. Aby svoji interpretaci ruské agrese nemohla dál šířit mezi žáky. A to se stalo. M. Bednářová už učitelkou není – a tím měla kauza také skončit! To říkám jako podporovatel Ukrajiny a současně stoupenec hodnoty jménem svoboda slova. A také jako člověk, kterému leží na srdci přiměřenost ve vztahu justiční moc – občan.

Nikdy jsem se vnitřně nesmířil smířit s tím, že M. Bednářová byla za své názory - ano hloupé, nepravdivé a já nevím jaké - honěná po soudech. To je ve vztahu ke svobodě slova hra s ohněm. Ona nevyzývala ke genocidě, k násilí, nikomu nevyhrožovala. Pouze v rámci svobodné debaty ve svobodné společnost, pravda, z pozice učitelské autority, vyjádřila JINÝ NÁZOR. A to ve svobodném demokratickém systému trestné být nesmí. Je-li, pak máme zákony, které jsou v rozporu s tím, co o sobě oficiálně hlásáme.

Ne, za takovou demokracii jsem jako pěšák sametové revoluce v listopadu 1989 klíči nezvonil a v našem městě na demonstrace a jiné akce nechodil. Když byla M. Bednářová první instancí osvobozena, vrátila se mi naděje, že tato postkomunistická demokracie se od mých ideálů příliš neodklonila. Pak, když bylo osvobození zrušeno, jsem tuto naději ztratil. Dnes jsem se podařilo ji z malé části oživit.

Nechci působit jako laciný populista, jsem jen prostý občan a prostý bloger, ale nemohu se nezeptat. To nemají soudy na stole nekonečněkrát důležitější kauzy, než byla tato? Donekonečna se zabývat něčím, co už je dávno reálně vyřešeno (M. Bednářová neučí) a co tedy nemá žádný smysl? Byla-li společensky nebezpečná tehdy, a společnost udělala náležité opatření, pak po zbavení postu pedagoga byla její společenská nebezpečnost nulová. Také proto mi celý proces připadal absurdní. A že to byl proces politický? Samozřejmě!

To budeme každého, kdo má jiný názor na ruskou agresi než já, honit po soudech? A znovu a znovu a znovu? Co si tím chce tento režim dokázat? Stát, vláda, prezident, většina parlamentu jsou proukrajinští tak, jak nejvíc to jde. Stejně jako já.

Tak proč jsme nenechali M. Bednářovou po výpovědi ze školy na pokoji? Proč jsme z ní udělali novodobého „mučedníka“ v očích těch, kdo stojí na opačném názorovém pólu? Tomu nerozumím - a vlastně ani nechci.

Konec dobrý, všechno dobré? V zásadě ano, ale velká pachuť z toho všeho zůstává. A kdesi zpoza rohu se na nás směje dvojí metr. Budeme stejně nekompromisní při hodnocení propalestinských demonstrací v Praze, jejichž účastníci také prezentují alternativní výklad konfliktu Hamas vs Izrael?