K migračnímu paktu

Nadto se ještě dohadujeme mezi sebou doma, ale to je takový demokratický folklór. Zejména před volbami.

Byrokratický moloch (EU z podstaty věci jiná ani být nemůže) se snaží řešit problém, který si z velké části zavinil sám. Je to princip pohádkových „jezinek“. Jakmile jednou povolíme „jen dva prstíčky“, zanedlouho řešíme drsný následek (únos Smolíčka). Přesně toho jsme svědky. Džin byl z lahve vypuštěn a přerůstá nám přes hlavu. A nejde jen o jeden slogan jedné německé kancléřky („Wir schaffen das“); ta záležitost je mnohem komplexnější. Což znamená jedno jediné: ilegální migraci je nutné řešit, včera bylo pozdě. Je ale nynější varianta Paktu o migraci a azylu dobrým řešením? To nevíme, čas ukáže. V každém případě je to lepší řešení než žádné. Dal se dojednat lepší pakt? Obecně vzato asi ano, ale realita je jaká je. Položit ale musím i jinou otázku. Co by přineslo zachování stávajícího stavu? Pozitivního zhola nic.

PŘÍKLAD ODJINUD

Izraelský Úřad pro populaci a imigraci uvádí [1], že do roku 2023 proniklo do země, většinou přes Sinaj, přes 60 tisíc infiltrátorů (jak tam označují ilegální migranty), především z Afriky. A to je nikdo, pokud nejsou Židé – Izrael je primárně státem Židů jako je ČR primárně státem Čechů a Dánsko primárně státem Dánů, nehledejme v tom žádný nacionalismus či rasismus –, v Izraeli „merkelovsky“ nevítal, spíše naopak. Pokud by izraelská vláda otevřela náruč a hlásala do světa anglickou verzi sloganu německé exkancléřky („We can handle this“), kolik asi infiltrátorů by zmíněný imigrační úřad evidoval v takovém případě? Raději nedomýšlet, pro Izrael by to mělo fatální následky.

Expanze migrace, zejména z afrických zemí a rovněž z Asie, od počátku 21. století se netýkala pouze Evropy, potažmo EU, ale také Izraele (zde tedy především migrace z Afriky). Podle podrobnější statistiky zmíněného Úřadu pro populaci a migraci proniklo do Izraele z Egypta do roku 2006 něco přes 2 tisíce infiltrátorů. V období 2007 až 2012 jich úřad evidoval téměř 62 tisíc, to je přes 10 tisíc ročně. Tato alarmující čísla přiměla izraelskou vládu k akci: v letech 2010 až 2013 nechala postavit na hranici s Egyptem 245 km dlouhou bezpečnostní bariéru. Její přínos je viditelný na první pohled. Během let 2013 do konce roku 2023 proniklo do Izraele celkem 400 ilegálů, to je v průměru 40 ročně. Což je pokles o 99,6 procent (!).

Z této triviální ilustrace je zřejmé, co je zapotřebí udělat v první řadě. Řádně zabezpečit hranici jak jednotlivých zemí Evropské unie, tak její vnější hranici. Včetně mořské hranice, jakkoli je to nesnadné. Považuje to EU za svoji prioritu a věnuje ochraně svého území náležitou pozornost? Nelze nevzpomenout na útoky, protesty a povyk proti Maďarům, když začali v době exploze migrační krize (2015) stavět bezpečnostní plot na hranicích se Srbskem. V té době pronikalo do Maďarska až 2 tisíce ilegálních migrantů denně (!). Budapešť si nicméně za tuto smysluplnou ochranu svého úseku Schengenské hranice vysloužila z mnoha stran pohrdání a kritiku. (Nelze nevzpomenout na absurdní pseudokauzu z té doby, kdy kameramanka Petra Lázslo s drahou kamerou na rameni údajně nastavila nohu syrskému migrantovi s dítětem v náručí, který byl součástí mohutného davu valících se ilegálů, načež onen Syřan na louce i s dítětem spadl, zvedl se a pokračoval dál. Věc se dostala k soudu, obžalován ovšem nebyl onen Syřan za ilegální překročení hranice, nýbrž paní Lászlo za údajné výtržnictví. Odsouzena byla na tři roky podmíněně. S touto nespravedlností vymykající se zdravému rozumu skoncoval v roce 2018 maďarský Nejvyšší soud, který kameramanku osvobodil.)

Závěr tedy zní: Úkolem číslo jedna musí být co nejefektivnější ochrana vnější hranice EU. Bez toho je jakékoli migrační ujednání vytloukání klínu klínem.

MÁ RAKUŠAN PRAVDU?

Našince, kteří na věci hledí víc provinčním než globálním pohledem, ovšem více zajímá, jestli ministr Rakušan měl pravdu, když hovořil o výjimce pro Čechy, pokud jde o povinnosti vyplývající z migračního paktu; výjimka je ve hře proto, že u nás už máme na 300 tisíc migrantů z Ukrajiny. Odpověď zní: Ano i ne. Očekávat výlučnou a trvalou výjimku pro ČR by bylo nebetyčně naivní a zcela mimo realitu. V tomto smyslu výjimku mít nebudeme a ruku na srdce – ani mít nemůžeme. Nejsem si ale jist, že ministr Rakušan někdy o něčem takovém mluvil. Na druhou stranu migrační pakt obsahuje ustanovení, dle kterých může být ČR udělena výjimka týkající se povinných solidárních příspěvků, a to po dobu, po kterou budou trvat důvody pro tuto výjimku. V tom tedy má ministr Rakušan pravdu. A opět: Je to kompromis? Ano, je. Mohl být pro nás výhodnější? Byl by to ale pak kompromis v rámci férové solidarity s ostatními? Provokativní poznámka. Kdyby na východě nezuřila válka vyvolaná Putinovou agresí a u nás nebyl jediný ukrajinský uprchlík, měli bychom morální právo žádat výjimku ze sdílené solidarity? Z jakého důvodu?

Osobní dodatek. Ani já nechci v ČR žádné ilegální ekonomické migranty. Proto volám po ochraně vnější hranice Unie. Současně ale platí, že problém migrantů tady je, je obludný a nezvládnutý, má bezpočet hrůzných důsledků, ale je to každodenní realita. My jsme členy jistého uskupení a je z principu nanejvýš hanebné nyní říci, že nás ten problém nezajímá. Tak bychom si mohli počínat pouze v případě, že bychom v EU nebyli. Mohli bychom opevnit hranice, třeba se vrátit k ostnatým drátům a nechat ostatní evropské země, ať si masivní migraci řeší jak umí. Tento způsob je ale neaplikovatelný, pakliže jsme plnohodnotnou součástí EU. Je to jako v manželství – v dobrém i ve zlém. Pokud jeden z manželů v okamžiku, kdy přijdou problémy, řekne, že ve zlém ne, pak neměl do tohoto svazku vstupovat. Jako svobodný by žádnou manželskou solidaritou povinován nebyl.

Abych ale nebyl špatně pochopen. Pokud migrační pakt neobsahuje dostatečné ujednání týkající se ochrany vnější hranice Schengenského prostoru, je to jeho hrubý nedostatek. Je v zájmu všech v EU, aby byl tento nedostatek co nejrychleji napraven - nejen na papíře, ale především v praxi.

[1]

https://www.gov.il/BlobFolder/reports/zarim_q2_2023/he/zarim_q2_2023.pdf