K článku Z. Koudelky o okupaci a ministryni Černochové

Po odborném výkladu, co je to okupace a jaký je rozdíl mezi okupací a anexí autor uzavírá: „Mezinárodní právo válečné není třeba pro běžný život, ale ministryně obrany by jeho základní pojmy znát měla.“

Tuto výtku by ovšem kromě Jany Černochové mohl adresovat téměř celé izraelsk politické scéně a bezpočtu právníků a politologů jak v Izraeli samotném, tak v dalších zemích svobodného světa. Ti všichni zastávají poněkud jiný právní názor na záležitost „okupace“ toho, co se nazývá „palestinské území“.

Z čeho vycházejí? Než se k tomu dostanu, uvedu z Koudelkova článku příklady toho, co on uvádí jako okupaci, resp. okupační mocnost: „Okupační mocnosti byly i vítězné mocnosti (USA, Sovětský svaz, Británie, Francie) v Německu po druhé světové válce… (…) Okupační mocností byly podle mezinárodního práva USA, když vojensky obsadily Irák a Afghánistán… (…) Československo považovalo obsazení Čech a Moravy roku 1939 za okupaci...“ Ve všech těchto případech jeden suverénní stát obsadil, lhostejno proč, území jiného suverénního, existujícího státu.

V případě tzv. palestinských území je to jinak. Jak vysvětluje Alan Baker, bývalý izraelský diplomat a nyní politický analytik: „Mezinárodní právo definuje okupaci jako situaci, kdy jeden stát obsadil území jiného suverénního státu. V případě Izraele to neplatí: Izrael neokupuje žádné cizí území suverénního státu.“

Profesor virginské George Mason University Eugene Kontorovich k tomu v roce 2019 uvedl, že Západní břeh (historické regiony Judea a Samaří – LS) nikdy nebyl součástí jordánské monarchie. Tedy státu, který dané území v roce 1949 v rámci vojenského vpádu do Palestiny obsadil a etnicky vyčistil – zbavil se tamní židovské populace. Kromě toho: Západní břeh nikdy nebyl územím arabského palestinského státu.

Ovšem nejen to. Podle prof. Kontoroviche žádný stát nemůže okupovat teritorium, na které má svrchovaný nárok. A Izrael má na Západní břeh (Judeu a Samaří), který Kontorovich nazývá územím sporným, nikoli okupovaným, nárok největší. Odkazuje se přitom na ustanovení mezinárodního práva, podle kterého nový stát „zdědí“ hranice předchozí geopolitické jednotky na území, na němž se tento stát nachází.

Vyjádřeno srozumitelně, vzniku Izrael předcházel britský mandát Palestina (tedy žádný arabský palestinský státní útvar – LS), kterým tehdejší Společnost národů svěřila Velké Británii toto území do správy. E. Kontorovich dodává, že území tehdejší mandátní správy zahrnovalo i Západní břeh (a já jen doplním, že Británie byla povinna v rámci mandátu implementovat ustanovení Balfourovy deklarace, v němž je uvedeno, že Palestina je uznána jako národní domovina židovského lidu).

V textu Z. Koudelky najdeme větu „Izrael i arabské státy shodně považují západní břeh Jordánu za okupované území“. To vytváří dojem, jako kdyby Izrael sám sebe označoval za okupanta, což tak samozřejmě není. V této souvislosti připomenu myšlenku bývalého izraelského diplomata Jorama Ettingera, který má za to, že termín „okupace“ je správné používat, pokud jde o Západní břeh, ale pouze tehdy, mluvíme-li o jordánské okupaci z let 1948-1949. „Ve válce za nezávislost provedlo Jordánsko (přesněji Transjordánsko – LS) invazi a okupovalo Judeu, Samaří a východní Jeruzalém,” říká Ettinger a dodává: „Byly to oblasti určené Spojenými národy za součást židovské domoviny. Po válce šlo Jordánsko dokonce tak daleko, že v roce 1950 formálně anektovalo toto sporné území. Izrael toto území ilegálním jordánským okupantům vzal, když se snažili do Izraele vniknout v roce 1967.“

A docela na závěr. Termín okupace zcela ztrácí smysl v souvislosti s Dohodami z Oslo uzavřenými mezi Izraelem a reprezentací palestinských Arabů. Západní břeh a Pásmo Gazy bylo rozděleno mezi Izrael a palestinské Araby na oblasti A, B a C se stanovenými kompetencemi – s tím, že o konečném statusu těchto sporných území rozhodnou další jednání. To se samozřejmě neobejde bez kompromisů čili maximalistická představa Arabů, že „stát Palestina“ bude založena na celém Západním břehu a Pásmu Gazy a jeho hlavním městem bude východní Jeruzalém je nerealistická iluze, která zcela popírá bezpečnostní zájmu druhé strany, Izraele. Ale to už je trochu jiné téma.

Kritizuje-li tedy ministryně obrany Černochová rezoluci VS OSN vyzývající k tzv. humanitárnímu příměří v Gaze kvůli tomu, že „bezostyšně nazývá Izrael okupační mocností“, což je podle ní „absurdní a zcela nepřijatelné“, pak má naprostou pravdu. Izrael nemůže být okupantem v Zemi izraelské. Je to podobné, jako kdyby po vítězství nad nacistickým Německem v roce 1945 někdo tvrdil, že československý stát okupuje Sudety.