K 8. květnu
Otázky naší doby
Nahlížím na závěr druhé světové války v Evropě nikoli prizmatem „osvobození Prahy“, ale globálně.
Píšu to proto, že se v poslední době objevilo mezi články blogerů několik názorů, že v květnu 1945 o žádné osvobození nešlo, nýbrž o obsazení*, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale povstalci s pomocí s ROA** a tak podobně.
* https://blog.idnes.cz/vilembarak/8-kvetna-1945-nedoslo-k-osvobozeni.Bg24050205
** https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/1945-kdo-osvobodil-prahu.A240507_143536_p_spolecnost_nef
Přísně vzato mají autoři těchto úhlů pohledu minimálně do jisté míry pravdu. Přesto považuji za nutné podotknout něco, co je založeno nikoli na „provinčním“, ale výše zmíněném globálním pohledu.
Domnívám se, že zbídačení vězni koncentračních táborů, z nichž udělaly nacistické zrůdy lidské trosky, vnímali své osvobození jako skutečné osvobození, a to bez ohledu na to, jestli ten či onen KT osvobodili Sověti či západní spojenci. Stejně tak osvobození Evropy je součástí války vedené všemi Spojenci, jejímž cílem bylo osvobodit porobené země, tedy porazit zlo jménem německý nacismus (v Evropě, o válce mimo Starý kontinent nepíšu) v čele se zločincem zločinců Hitlerem.
To, co se dělo a stalo potom je „druhé dějství“. Ano, Sověti přivezli na pásech tanků do zemí východně od demarkační linie novou totalitu, ale 8. května (či, chcete-li, devátého) 1945 to tak vnímal málokdo. Podstatné bylo, že z národů bylo sejmuto jařmo německé nacistické poroby (jistěže některé režimy s nacistickým režime ochotně kolaborovali). V tomto smyslu se tedy o osvobození jednalo a asi nikdo z těch, kdo tu dobu zažili, neinterpretoval daný stav věcí jinak.
Půjdu ale ještě dál a řeknu, že zpochybňování role Rudé armády při osvobození Československa -nekorektně Slovenského státu, Protektorátu a sudetských oblastí zabraných Německem po Mnichovské dohodě – relativizuje a podvědomě staví do příznivějších světla hrůzné zločiny, které spáchal německý nacistický režim. (Však to také v diskusích čteme: příště se dozvíme, že Prahu osvobodila US Army spolu s wehrmachtem – a podobné šílenosti.) Osvobození Evropy od nacistů bylo, znovu připomínám, společným dílem všech Spojenců protihitlerovské koalice a nic na tom nemůže změnit dění, které nastalo po osvobození a stejně tak některá lokální specifika (např. v Praze povstání a angažmá ROA).
Čili: 8. květen, v českém kalendáři správně Den vítězství (ve Francii Fête de la Victoire, ve Spojeném království VE Day, v Nizozemí Bevrijdingsdag – Den osvobození, ale už 5. května atp.) je skutečně a právem oslavou osvobození.
Že po osvobození vystřídala – víme kde - hnědou porobu poroba rudá, je samozřejmě pravda, ale to už je trochu něco jiného. Tehdejší válečná situace neměla jinou variantu. Smutným faktem také je, že u nás umetl nové totalitě cestu svou pošetilou a neprozíravou politikou režim tzv. třetí republiky (1945-1948) v čele s prezidentem Benešem. Svůj díl viny nese z velké části i „prostý lid“: tím, že naivně uvěřil komunistické propagandě. A řečeno obrazně, Beneš se tak usilovně snažil, abychom byli mostem mezi Západem a Východem, až přivedl republiku na 40let do objetí kremelského medvěda.
Nic z toho by ale nemělo být důvodem pro to, abychom – navzdory všem excesům, jichž se u nás vojáci Rudé armády dopouštěli – znevažovali podíl Sovětského svazu na osvobození části evropského kontinentu.
Moje politická rovnice: 8. květen = Den vítězství + Den osvobození.
Mýlím se snad?