Je to izraelské 11. září?

Počet Izraelců zavražděných teroristy dosáhl hrůzného čísla 300, zraněných je více než šestkrát tolik. Upřímně: kolik zabitých a zraněných hlásí agresor mě nedojímá. A vlastně ani nezajímá. Stejně jako Čechy za Protektorátu sotva dojímaly počty mrtvých Němců po spojeneckých náletech na Hitlerovu Říši zla.

Z našeho pohledu mě nemile překvapilo, kolik Čechů vyjádřilo v internetových diskusí názor, že Židé vlastně nemají v Palestině (jiný název pro Zemi izraelskou) co pohledávat a že kdyby Izrael neexistoval, byl by v regionu klid. Upírat Židům právo návratu do jejich pravlasti je stejně stupidní postoj jako upírat Čechům, kteří po Mnichovu 1938 opustili pohraniční oblasti ČSR, právo vrátit se po osvobození zpět.

Takovýto přístup mě hluboce neuráží. Ne že bych byl Žid, nejsem; uráží mě z jiného důvodu. Moji předci opustili v pobělohorském období svůj domov v Čechách a usadili se ve Slezsku, později v Polsku. Důvod: vyznávali evangelickou víru, zatímco tehdejší habsburský režim byl z náboženského hlediska totalitní – povoleno bylo pouze římskokatolické vyznání, evangelíci byli pronásledováni. Po obnovení národní samostatnosti a vzniku svobodné republiky se můj otec s rodiči – a s nimi tisíce evangelíků – z emigrace vrátil (na podzim 1945). Měl právo na tento návrat?

Pokud ano, mají i Židé právo na návrat do Země izraelské. Jinak řečeno, kdo soudí, že Židé právo na návrat do Země izraelské nemají, pak analogicky ani můj otec a dědeček s babičkou, všichni Češi, (jejich rodiče už nežili) neměli mít právo na reemigraci do Československa. Každého, kdo by si něco takového snad myslel, považuji za ubožáka bez charakteru. Srovnatelného s těmi, kdo za Protektorátu obsadili dům Židů odeslaných do vyhlazovacího tábora, a když pak Židé se štěstím přežili a vrátili se, tak je tyto morální zrůdy od prahu jejich vlastního domu vyhnali. („Ideální“ bylo, když je pak Benešův režim zařadil do odsunu, protože mluvili německy; i takové excesy se tehdy děly.)

Pro všechny, kdo to snad ještě nepochopili. Teritorium nazývané Palestina je Země izraelská, pravlast lidu Izraele, dnes v důsledku dějinného vývoje zúženého na Židy, přičemž Židé na ni mají nejen přirozené a historické právo, ale tento jejich nárok byl uznán i v rámci řady ustanovení práva mezinárodního. Jistě, žijí tam i Arabové a další etnika; s těmi se musí na vzájemné koexistenci dohodnout. Podmínkou ovšem je, že Arabové uznají právo Židů na národní domovinu v Zemi izraelské (jinou vlast Židé jako národ nikde na světě nemají).

Vraťme se ale aktuálně do Izraele. Nabízí se otázka, jestli letošní 7. říjen (začátek agrese Hamasu) lze považovat za izraelské 11. září (2001). Mezi ty, kdo si to myslí patří i šéfredaktor novin The Jerusalem Post Avi Mayer. V sobotu 7. října pozdě večer publikoval na portále listu komentář „This is Israel´s 9/11“ (Toto je izraelské 11. září), s nímž se nyní rámcově seznámíme.

Autor uvozuje svůj text citátem z Bible. Z knihy Job (3. kapitola, 25. verš): „… čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.“

Přesně to Izrael zažil: jednu z nejhorších nočních můr. Ráno o svátku Simchat Tóra (Radost z Tóry) bylo nemalé množství Izraelců, včetně prarodičů, dětí a celých rodin, uneseno Hamasem přes hranice po bezprecedentní invazi po zemi, z moře i ze vzduchu; invazi, během níž byly zabity a zraněny stovky lidí (aktuální čísla z nedělního ráno jsou v úvodu tohoto článku – LS).

Nelze jinak než s A. Mayerem trpce souhlasit, že záběry „stovek teroristů Hamasu, kteří na mnoha místech prolomili hraniční plot mezi Gazou a Izraelem a vstoupili na izraelské území, aby vraždili, mrzačili a unášeli Izraelce, pohled na ozbrojence Hamasu prohánějící se v pickupech ulicemi izraelských měst a chodící dům od domu, kde hledali své oběti, jakož i obrázky mladých lidí, kteří se zúčastnili venkovní celonoční taneční párty, aby pak byli nuceni prchat, když je teroristé pronásledovali po poušti jako štvanou zvěř (a mnoho z nich povraždili – LS) a konečně videa izraelských civilistů, včetně seniorů a matek s dětmi, nucených pochodovat ulicemi Gazy za řevu místních fanatiků Alláhu Akbar- to vše se zdálo příliš pekelné a příliš příšerné, než aby to byla skutečnost. A přesto to skutečnost byla.“

Zde šéfredaktor dochází k jasnému kritickému závěru. Události sobotního rána představují největší vojenské a zpravodajské selhání Izraele za půl století – ne-li za celých 75 let existence státu.

Pokračuje: „Útoky z 11. září 2001 změnily národ a zformovaly jednu generaci Američanů. Změnily způsob, jakým lidé žijí své životy a jak realizují svoji každodenní činnost, otřásly pocitem bezpečí mnoha Američanů a uvrhly Ameriku do války proti terorismu, která trvá dodnes.“

K tomu nabízí číselné srovnání s dneškem.

V době útoků z 11. září čítala americká populace asi 285 milionů. Při teroristických útocích v New

Yorku, Washingtonu a Pensylvánii bylo zabito 2 977 lidí – zhruba 0,0011 % všech Američanů. Rádio, noviny a internet byly plné příběhů mrtvých – „připadalo mi, jako by každý Američan znal někoho, kdo ztratil své blízké nebo jehož život byl tím terorem přímo ovlivněn“, podotýká A. Mayer a pokračuje:

„V Izraeli žije zhruba 9,7 milionů lidí. Dosud potvrzených 200 mrtvých při sobotním teroristickém útoku představuje 0,0021 % všech Izraelců – podíl mrtvých Izraelců je tedy dvojnásobný ve srovnání s Američany zabitými 11. září.“ (To byla čísla sobotní, nedělní statistika udává 300 mrtvých, což je 0,0031 % všech Izraelců, tedy 2,82krát více než zabitých Američanů – LS.) „A také zde se svědectví jen hrnou: mladí lidé zavraždění na venkovní párty, starosta zabitý v přestřelce, velitel hasičů a jeho zástupce popravení ve svém rodném městě. Budou přibývat další obrazy – tváří zabitých, rozbitých rodin, truchlících komunit.“

Autor to vidí tak, že je příliš brzy říkat, jaký dopad budou mít události tohoto černého víkendu na životy Izraelců, ale je jisté, že to bude dopad hluboký a trvalý. „Pravděpodobně nás čeká vojenská kampaň, jakou jsme neviděli desítky let, když se Izrael bude snažit zachránit své unesené občany a zasadit Hamasu a jeho vedení zničující ránu. Cena, kterou bude Hamas za návrat rukojmí – živých či mrtvých – nejspíš požadovat, může zemi opět fatálně rozdělit.“

A. Mayer jde ve své úvaze ještě dál. Pokud by se Hizballáh za podpory svých chlebodárců v Íránu rozhodl připojit k válce a zahájit ofenzívu na severu Izraele, mohlo by to zemi a region uvrhnout do totální války. Sousedé Izraele pak budou kalkulovat a přehodnocovat své názory na vojenskou zdatnost Izraele a mohli by podle toho upravit svůj vztah k židovskému státu. Bude muset být přepracována bezpečnostní doktrína státu, aby byl Izrael schopen účinně čelit hrozbě představované Hamasem a dalšími teroristickými skupinami. Pokud by došlo k politickému přeskupení vytvořením nouzové vlády jednoty, mohlo by to mít dopad na domácí izraelskou politiku v následujících letech.

Přitom „účinek, který to všechno bude mít na naši kolektivní psychiku a naše sdílené vědomí, na samotný pocit bezpečí a naši důvěru ve schopnost žít v této zemi svobodně a bezpečně – ten budeme pociťovat desítky let, ne-li celé generace,“ soudí A. Mayer.

A uzavírá: „Úplný rozsah katastrofy je zatím neznámý, ale jedna věc je zřejmá: události 7. října 2023 – jednoho z nejčernějších dnů v historii země – všechno změní. Toto je izraelské 11. září. Nikdy už nic nebude jako dřív.“

Slova hodná vážného zamyšlení.