Chtěli byste žít věčně?
Pohádka o Martínkovi a co bude dál.
Úkolem budoucích vlád nebude zajistit nejlepší existující péči pro každého, ale umožnit, aby si ji mohl kdokoliv legálně koupit a aby suma péče z „běžného“ zdravotního pojištění byla co největší.
Tuhle pohádku nepsal Jára Cimrman, a tak dopadla dobře. Na genovou léčbu dvouletého Martínka lidé poslali neuvěřitelných 140 milionů korun. Další sbírky už budou takto úspěšné jen obtížně. Lidé očekávají, že i tu nejdražší léčbu dětí, a konec konců i nás dospělých, zvládne dříve nebo později zaplatit státní zdravotní systém. Nějak reformovaný, účinnější, chytřejší… To je ale omyl.
Jsme historicky zvyklí, že stát z našich, řekněme přiměřených daní a pojištění nám pomůže, pokud se ocitneme v sociální nebo zdravotní nouzi. V případě kaleidoskopu dávek a sociálních podpor to je i nadále pravděpodobné, protože naše nároky na životní komfort v těchto situacích jsou taktéž přiměřené a jejich růst bude v korelaci s růstem nebo stagnací ekonomiky.
V případě zdravotnictví však tato symbióza přestává platit. Nové lékařské postupy, třeba zmíněné genové terapie, postupně umožní léčit a vyléčit většinu vzácných onemocnění, většinu chronických onemocnění, a nakonec povedou k výraznému prodlužování věku. A budou hodně, hodně drahé.
Případ Martínka je v mnoha ohledech mimořádný a dost možná bude vždycky vyžadovat jiný přístup, včetně vybuzení společenské solidarity. Systém financování zdravotní péče, jak je nastavený u nás (a s různými obměnami v celé Evropě) ale nebude v žádném případě schopný ufinancovat nejlepší existující zdravotní péči ani u jiných, méně závažných (a současně rozšířených) diagnóz. Nůžky se budou i vinou stagnující ekonomiky rozevírat stále víc. Byl by to zázrak, pokud by zvládl pokrýt alespoň rostoucí náklady související se stárnutím populace nebo nároky nastupující generace lékařů na lepší platy a méně práce.
A přesto všichni chceme být zdraví a žít dlouho. Úspěchy lékařské vědy se na nás budou valit ze všech médií a sociálních sítí. Nevyhnutelně dojde k tomu, že si část lidí bude chtít „nesmrtelnost“ opatřit za jakoukoliv cenu a jakýmkoliv způsobem. Úkolem budoucích vlád nebude zajistit nejlepší existující péči pro každého, ale umožnit, aby si ji mohl kdokoliv legálně koupit a aby suma péče z „běžného“ zdravotního pojištění byla co největší.
Nechci končit banálním konstatováním, že bez přílivu soukromých peněz do systému financování zdravotní péče nebude zdravotnictví schopné reagovat ani na stárnutí populace nebo změny v žebříčku hodnot mladých lékařů. Chci říct, že abychom v blízké budoucnosti dosáhli na nejmodernější lékařské postupy, bude muset být příliv soukromých peněz do zdravotnictví masivní, v míře doposud nediskutované.
A to se neobejde bez zásadní změny ve společnosti zakořeněného vnímání zdravotní péče jako běžné a nárokově dostupné služby.
Bez tohoto mentálního posunu u většiny populace nebude politicky průchodné navýšení spoluúčasti pacientů (větší než směšné) prosadit, protože byť jen otevření seriózní diskuze na toto téma bezpečně pohřbí každou více méně pravicovou vládu. Vlády levicové a populistické se ze záhadných důvodů tomuto tématu nevěnují. Doufejme, že až nastane čas změn, tak jej budou ignorovat i v obdobích opozičních. Možná je to jediná cesta, jak si jejich vůdci mohou zajistit nesmrtelnost. Alespoň historickou.