Češi propadli mystériu migrace

Po 24. únoru 2022 navázali Češi intimní vztah k Ukrajině. Až do války s Ruskem byla Ukrajina pro naprostou většinu Čechů od vyspělejší části Evropy podvědomě oddělena. Vnímali jsme ji zejména prostřednictvím ukrajinských pracovníků u nás, politicky pak spíše jako málo seriózní a velmi zaostalou končinu Evropy. V každém případě nás příliš nezajímala. Dnes? Že ji máme v hlavě úplně všichni, je pochopitelné. Jde ale o to, kam až fascinace Ukrajinou občas zachází. Vlastně o to, zda jsme „normální“.

Stockholmský syndrom

Aniž by o tom proběhla v Česku kdovíjaká diskuse, už dobrý rok je oficiálním stanoviskem české vlády budoucnost Ukrajiny v EU a před nedávným summitem NATO jsme Ukrajině slibovali mnoha ústy i členství v alianci. Iracionalita válečných časů ledascos omluví, ale přesto: Ukrajině čistě z politických důvodů odpouštíme desítky let vývoje, dopady členství této země na EU neřeší vůbec nikdo, přitom je jisté, že její nároky na programy a finance – v kontrastu s úrovní ukrajinské demokracie, neboť demokratičnost v EU legitimizuje vše - mají potenciál unii ne destabilizovat, ale zničit.

Neustálé obluzování Ukrajinců členstvím v tom či onom společenství či paktu, dodejme, že zcela prázdné, nezávazné a pokrytecké, protože cokoli někde řekne český ministr, je vlastně jen jeho věcí, je ale vlastně to nejmenší. Odehrává se tu totiž cosi mnohem intimnějšího. S nadsázkou řečeno, Češi mají cosi co připomíná tzv. stockholmský syndrom. Zamilovali jsme se jako národ do představy slovansky, tedy bratrsky, čistého štvance před útlakem. Co víc: když chce, mluví česky, je chytrý, schopný, pracovitý. Ne nadutý Rus. Demokrat. My jsme on a on jsme my. Popíšeme tenhle nedotknutý východní list písmem demokracie a civilizace. To je ono.

Kdo je zajatec?

Proč zrovna stockholmský syndrom? Ačkoli jsme to my, kdo nyní víc dává, než bere, základ mediálního a politického obrazu situace - který vlastně buduje a brání malá skupinka - vychází z opaku. Štvanec i bojovník nás v první řadě chrání. Před ruským zlem. Když padne Ukrajina, domovina našeho milovaného hrdiny, padneme i my. Proto se dá přejít a vysvětlit i kdejaká „nehoda“, která se u nás spasiteli stane, nebo ji nedej bože sám způsobí i při své poddajné a přirozeně dobré a klidné povaze. Naše národní lůno si zaslouží i proto, že nás živí. Ano: čí mozolnaté ruce staví naše domy? Koho potřebujeme, na kom jsme závislí, zvláště v dnešní krizi? Kdo jediný představuje naši budoucnost? Jsme ho ale hodni?

Mnohým z nás asi bylo léta jasné, že z Ukrajiny může přijít migrační vlna. I to, že každý region světa může prchat a někdo může prchat do něj. Budiž, stalo se. Málokoho ale asi napadlo, že i my jsme schopni sdílet masochistickou přijímací mentalitu známou z Německa, Francie či Británie, pokud jde o příchozí z Afriky a Asie. Měli pravdu ti, kdo tvrdili, že jsme díky komunismu odolnější a rozumnější? Už začínáme ale chápat základní mechanismy: uprchlík, kterému to věříme, je vždy kult hodný ochrany a obrany, smí do těla přijímající společnosti existenciálně pronikat. Taková jsou pravidla, pokud se migraci řekne ano. Imunita není. Ostatně, část Ukrajiny byla naší "kolonií".

Systém obelhávání

Bylo by hodně nepravděpodobné, kdyby si přinejmenším někteří Ukrajinci doma i „naši“ nyní neuvědomovali, jaké trumfy ve své situaci drží. Ochránci a živitelé. Jako my vzbuzujeme naděje u Ukrajinců prosících o pomoc na jejich civilizační a ekonomické vzestupy, stejně oni nás mohou – s úplně stejnou nezávazností – sytit pocitem, že je tyhle nabídky a iluze o blízkosti, vzájemnosti a vyšších ideách zajímají, žijí jimi a jsou pro ně jako stvoření. Bylo by přitom hodně divu, kdyby tomu tak vzhledem k realitě války na Ukrajině a reáliím života Ukrajinců u nás opravdu bylo. O to ale nejde: pokud jim to my uvěříme, nebo dokonce neuvěříme, ale budeme si cosi stejně nalhávat, budou zbraně a peníze pro Ukrajinu. Bude fungovat ideologické krytí problému dusící pochybnosti veřejnosti.

Ať je to německé „wir schaffen das“ nebo americký zájem na vzniku demokracie v Afghánistánu tváří v tvář islámské hrozbě po roce 2001, vlastně vždy reálný sociální problém mezi státy a kulturami řešený v moderním politickém kontextu provází neuvěřitelná distorze pravdy. Vznikají labyrinty opojných, ale úplně mlhavých představ, přesně jako teď ten náš – téměř až tibeský – o nepostradatelné, osudové, demokratické a loajální Ukrajině patřící nám a k nám. K tomu, aby se za pár let obrátil v dost hnusnou kocovinu podobnou pádu Kábulu, občanské válce v Iráku a pěsti na berlínském koupališti, má nakročeno přímo klasicky. A my si ten symbol už teď můžeme představovat.