Čas vše zahojí... I pachuť z roku 68

Dnes se už na minulost dívám jinak, než když mi bylo dvacet a moje horká hlava byla se vším brzy hotová. Ono to ani jinak nešlo. Mladý člověk nedělá kompromisy a má silné touhy a přání. Já si přála svobodu, jen svobodu. Myslela jsem, že svoboda je klíč ke všemu a bude-li svoboda, bude i spravedlnost a prosperita.

Jenže jen svoboda nestačí. Neustále se musí hlídat, aby rovnováha ve společnosti nebyla narušená. A aby ti, kdo mají zdroje, nepřeválcovali "svobodně" všechny ostatní. Stalo se a možná to byla jen chyba z neznalosti a z nezkušenosti. Nemůže každý vědět všechno.

Když se dnes podívám do minulosti, jsem shovívavější, už se tolik horkokrevně nedurdím. Mně osobně chyběla v minulém režimu svoboda, ale spoustě jiným chyběla jen trocha toho konzumu. Jsou snad horší? Nebo kvůli tomu máme zatratit vše, co bylo tehdy dobré? Vždyť, co by dnešní mladé rodiny daly za možnost získat družstevní byt? Nebo za bezúročnou novomanželskou půjčku?

A i ten rok 1968 vidím trochu víc z nadhledu. Řekněme si upřímně - co by jiné země daly za takovou okupaci, jakou jsme zažívali my? Bez mrtvých, bez zničené infrastruktury, bez neustálých bojů a bez strachu o život a bez možnosti normálně fungovat. Jestli někdo srovnává okupaci z roku 1968 se situací současné Ukrajiny, je to magor. Srovnávat se to nedá v žádném ohledu.

Když jsem viděla na pár sekund na televizní obrazovce nějaké shromáždění papalášů u Českého rozhlasu, oblil mě pocit trapnosti. Koho zajímají minulé křivdy, když se jich děje tolik v současnosti? Říkám si - co by všichni ti mameluci v černých kvádrech dělali, kdyby ten rok 1968 neměli? U čeho by si natřásali peří? Zabývat se současností jim nejde, neumí to. Je tak jednoduché mít jednoho nepřítele a na něho všechno svádět, jen nenechat padnout ani stín pochybností na vlastní selhání, na vlastní neschopnost popasovat se s překotnou současností...

Je smutné vidět, jak se současní politici drží jak hovno košile roku 68. Jak jinak by dokázali obhájit sami před sebou a před veřejností své morální hodnoty? Nemají na čem. Dokazovat morálku na každodenní práci, na postojích a činnostech, které nepotřebují neustálé oslavování a celebrování, je totiž mnohem mnohem těžší. Jsou tím věčným ukazováním a dokazováním svých jediných správných hodnot tak vyčerpaní, že si ani nevšimli, jak je rok 68 lidem jedno...

Čas vše zahojil a v porovnání s tím, co se děje dnes, to nebylo po roce 68 tak hrozné. Nemusíme pořád tolik fňukat, zvláště když jsme si ani nedokázali svobodu a suverenitu udržet. V tomto kontextu je to připomínání roku 1968 jako černého místa našich dějin dost ošidné. Jsme na tom snad dnes lépe? To nechť si každý poctivě sám odpoví...