Blíží se 6. září – Den poznání
Naše vyspělá kulturní společnost se vyznačuje mimo jiné tím, že adoruje kdejaký nesmysl. Máme tedy v kalendáři například Den pracoviště (koliduje s pálením čarodějnic 30.4.), Den suchého zipu (2.8.) či Mezinárodní den nekupování ničeho (28.11.). Naopak na ty skutečně významné události snadno zapomínáme. V tomto článku si jednu takovou historickou událost, od níž příští týden uplyne 500 let, připomeneme.
Koncem 15. století byly v lesích na severu Španělska poraženy vzrostlé duby. Dovedné ruce mistrů svého řemesla je přitesaly a v jedné z loděnic Biskajského zálivu z nich postavily loď. Dnes už přesně nevíme, jak vypadala. Víme, že se jednalo o karaku, loď s třemi stěžni, o délce nějakých 20-25 metrů a výtlaku asi 80 tun. Zřejmě dost běžnou loď svého druhu tehdejší doby. Dostala jméno Santa Maria a nějakých dvacet let konala plavby, na které historie zapomněla.
V roce 1518 změnila majitele. Dnes bychom řekli, že ji koupil španělský stát a pro její dosavadní majitele se zřejmě jednalo o obchod nevýhodný, učiněný pod nátlakem. Řečeno slovníkem naší doby, byli zakleknuti, jak to tak státy dovedou.
Nový pán Santa Marii ale nebyl Španěl, nýbrž Portugalec. Loď přejmenoval podle sevillského kostela Santa Maria de la Victoria de Triana, v němž osobně poté, co jej ze svých služeb propustil král portugalský, složil přísahu králi španělskému. Dostala jméno Victoria.
Replika Victorie z roku 1992
Roku 1519 vyplula Victoria s posádkou nějakých 40 námořníků ze Španělska. Byla součástí výpravy celkem pěti lodí. Aniž to kdokoliv z mužů na palubách tušil, výprava měla trvat tři roky. Na Victorii se za tu dobu měli vystřídat tři kapitáni a z posádek čítajících celkem 265 mužů se jich mělo slavně vrátit jen osmnáct. Ani portugalský strůjce expedice a admirál flotily v jedné osobě neměl již nikdy spatřit evropské pobřeží.
V 21. století se zdá skoro neuvěřitelné, že jediným hmatatelným cílem expedice bylo koření. Když se Victoria po třech letech putování vrátila do Španělska napěchovaná hřebíčkem a skořicí, byl to právě tento náklad, který uhradil ztrátu ostatních lodí i náklady na celou expedici a ještě přinesl značný zisk.
6. září 2022 to bude na den přesně 500 let od chvíle, kdy Victoria s posádkou osmnácti na smrt vyhladovělých mužů a pod vedením kapitána, jehož jméno historie v zásadě po právu tak trochu pozapomněla, Juana Sebastiána de Elcana, přistála na jihu Španělska, v přístavu Sanlúcar de Barrameda. Nevíme, jak přistání probíhalo. Ale lze se domnívat, že loď nikdo nečekal ani nevítal, byla považována za dávno ztracenou. A přestože přivezla zboží, jaké portugalské a španělské lodě vozily v té době nejen z bájných Ostrovů koření (Moluky) již celkem běžně, byla to právě ona a žádná jiná, kdo vstoupil do historie. Mohl za to jen a pouze ten umanutý Portugalec, který ji tak prozíravě pojmenoval a připravil jí její osud. A který byl v době jejího přistání již mrtev.
Možná jste někdy viděli nějakou starou námořní mapu. Spíše než mapy jsou to umělecká díla, mnohem krásnější než mapy dnešní. A možná jste si všimli vyobrazených lodí. Jednou z těch známějších je Orteliova mapa Pacifiku a naprosto po právu jí vévodí právě Victoria. Byla to ona, která coby součást flotily překonala do té doby neznámý a největší světový oceán a nesmazatelně, tak jak velelo její jméno, se zapsala do historie evropské civilizace a lidstva. Protože jako jediná loď flotily uskutečnila záměr svého admirála, Ferdinanda Magellana, a jako první obeplula Zemi.
Orteliova mapa Pacifiku z roku 1589
Díky Magellanově myšlence a činu získala evropská civilizace měřítko svých sil a vědomí svých možností. Jakkoliv i po roce 1522 zůstalo mnohé k objevení, rozměry byly dány. Magellan symbolicky vykolíkoval svým následovníkům objevitelům prostor, v němž mají dovoleno se pohybovat, a trvalo více než 400 let, než tento omezený prostor opustili Gagarin nebo Glenn. Což byly události s Magellanovým činem zcela srovnatelné a po právu rezonující společností, bez ohledu na jejich zneužití politikou.
Zpětně hodnoceno lze datum 6. září považovat za symbolický počátek moderní doby, protože právě 6. září 1522 lidstvo s konečnou platností zjistilo, kde vlastně žije. Jako když dítě poprvé obejde rodný dům. Měli bychom tento den každoročně slavit jako Svátek poznání na oslavu když ne největšího, tak určitě jednoho z největších činů naší civilizace. Samozřejmě za předpokladu, že jsme hrdí na to, čeho dosáhla, a nikoliv aktivně účastni její řízené sebedestrukce. A měli bychom umět dát prostor inspirativním mužům a ženám, velikánům Magellanova formátu, kteří dovedou posouvat hranice a jsou si vědomi toho, že chtít něčemu nebo někomu dobře vládnout znamená v prvé řadě poznat a porozumět. Takových lidí máme v Evropě 21. století jako hřebíčku ve středověkém Španělsku.