(A)sociální minimální mzda

Český trh práce je už několik let charakteristický jednou z nejnižších nezaměstnaností v celé Evropské unii. V ekonomice s nízkou nezaměstnaností a množstvím neobsazených pracovních míst, kdy firmy mezi sebou soutěží o zaměstnance, je přitom přirozený tlak na růst mezd, a to napříč obory. Přesto se každý rok vede debata o zvýšení minimální mzdy. Samotný „institut“ minimální mzdy je ale něčím, na čem se neshodnou ekonomové ani odborná veřejnost. Jedna strana je jasně proti, protože v ní vidí škodlivou regulaci, druhá strana minimální mzdu obhajuje především pro její ochrannou funkci. Je to ale skutečně prostředek, jak zvýšit životní úroveň sociálně nejslabších skupin, nebo sociálně slabším naopak nejvíce škodí? 

Podle definice má minimální mzda především sociálně ochrannou funkci, tedy má zajistit, aby pracující člověk neupadl do chudoby a aby nedocházelo ke zneužívání sociálních dávek. Díky tomu by potom měly být minimalizovány negativní dopady na jedince i na společnost a je tak podporována sociální soudržnost. Kromě této sociální roviny má mít minimální mzda ale i rovinu ekonomickou a měla by například zabránit úpadku pracujících do dluhové pasti. Zároveň má motivovat občany, aby nespoléhali na sociální dávky a aktivně si hledali práci. 

Problém této definice je ovšem ten, že je to právě minimální mzda, která pokřivuje trh a omezuje zaměstnanost těch, které má chránit. Z čistě ekonomického pohledu je totiž trh práce stejný jako každý jiný. Existuje na něm strana poptávky tedy zaměstnavatelé a strana nabídky, na které stojí zaměstnanci. A stejně jako každému trhu i zde škodí zavádění všemožných regulací, které minimální mzda představuje. Navíc, velice záleží právě na její výši, protože pokud bude nastavena výš, než je rovnovážná cena na daném trhu, povede tato situace k převisu nabídky nad poptávkou, a tedy k nezaměstnanosti. Tou nejohroženější skupinou jsou potom zejména mladí lidé a nekvalifikovaní pracovníci. Jinými slovy, v době vysoké zaměstnanosti, v které se nacházíme, jsou mzdy vyšší, protože firmy soutěží o zaměstnance. Minimální mzdu však pobírají právě ti nejméně kvalifikovaní s činností s malou přidanou hodnotou, a zejména u firem, které nemají finanční prostor soutěžit o zaměstnance. Mají pak dvě možnosti, buď své služby zdražit, nebo redukovat náklady a snížit počet zaměstnanců. 

V případě, že bude docházet k neustálému navyšování minimální mzdy, bude to mít dopad právě na ty zaměstnance, kteří minimální mzdu pobírají a které by měl institut minimální mzdy chránit. To způsobí, že ti nejméně kvalifikovaní budou vytlačováni z pracovního trhu ven. Kvůli tomu se tedy nezvýší ani jejich životní úroveň. Navíc, tuto situaci můžeme pozorovat už nyní například v supermarketech, kde jsou stále častěji nahrazovány pozice pokladních samoobslužnými pokladnami, které jsou pro firmy levnější. V některých případech může docházet i k přesunu části pracujících do šedé zóny, protože pokud zaměstnanec přijde o práci a bude ochoten pracovat i za nižší mzdu než tu minimální, bude pracovat na černo.

Řešením pro ty nejvíce ohrožené zaměstnance tak nejsou diskuse o výši minimální mzdy, nebo vyšší regulace pracovního trhu. Naopak, řešení je ve větší flexibilitě, aby se zaměstnavatelům vyplatilo tyto osoby zaměstnávat.