AI psychoterapeuti? Jen to ne!

Těžko už dnes nalézt oblast života nebo podnikání, kterou by AI aspoň v malé míře neovlivnila. Ušetřena vpádu AI není ani psychoterapie. Hodně se mluví o využití AI v psychodiagnostice, ale existují už i terapeutické mobilní aplikace, kde terapeuta supluje AI chatbot. O jejich účinnosti jedna z mála dostupných studií říká, že jsou slibným obohacením psychoterapie a mají potenciál snížit užívání psychofarmak.

Z mého ohledu je ale pronikání AI do oblasti duševního zdraví mimořádně alarmující trend. Už jen to, že to zkoušíme, je tristní. Jestli někde, tak právě zde myslím, že bychom měli AI říci jasné ne.

Argumentace pro zavedení AI je vždycky stejná. AI je neunavitelná, může pracovat 24/7, a protože je škálovatelná, může najednou obsluhovat mnoho klientů. Vzhledem k rapidně zhoršujícímu se duševnímu zdraví, zejména u dětí, a vzhledem k dlouhodobému nedostatku kvalifikovaných terapeutů, vypadá zapojení AI jako logický krok. Tím spíš, že od dob Covidu masivně narostl počet terapeutů poskytujících terapii online. Když to jde online, tak to může jít i s chatbotem nebo digitálním AI avatarem, ne? Řadový občan už dnes nepozná některá deep fake od reálného videa, tak proč by mu tedy měl vadit AI terapeut?

Abych vysvětlil, proč to vadí mě, dovolím si napřed malou odbočku. V ekologických a marxistických kruzích se často mluví o tom, jak postupující kapitalismus nemilosrdně kolonizoval další a další území. Nešlo jen o geografickou expanzi západních korporací na trhy globálního Jihu a východní Evropy. Šlo i o tzv. komodifikaci: proces, kdy čím dál více činností, které dříve lidé vykonávali dobrovolně a bezúplatně, bylo postupně vstřebáno „trhem“, tj. přeměněno na placené zboží či služby, a později zautomatizováno. Začalo to kdysi dávno prostitucí, pokračovalo plačkami a klakou, a došlo to až k paním na hlídání a domácímu cukroví (které, byvše koupeno, už z podstaty věci nemůže být domácí…). AI a robotizace jsou jen vyvrcholením komodifikačního trendu, táhnoucího se po staletí. Před pár lety jsme si spolu ještě povídali a platit za pokec by nám přišlo zvrácené; dnes už mnozí lidé preferují konverzaci s ChatGPT před popovídáním s přáteli, a že za to platí Big tech firmám, jim ani nepřijde na mysl.

Každý jeden komodifikační krok v tom staletí dlouhém řetězu měl bezesporu logiku. Pro kupujícího znamenal úsporu času, možnost vyhnout se činnosti, která ho nebaví, nebo možnost pořídit si něco, co si sám nedokáže vyrobit; pro prodávajícího znamenal možnost zpeněžit to, co ho baví, dělat to ve velkém a rozšířit řady svých zákazníků.

Jenže v součtu měla komodifikace neblahý efekt, který nás dnes dohání. Příliš mnoho našich vztahů se stalo tržními. Tržní vztahy jsou ale jiné povahy než vztahy netržní. Když něco prodáváme, osoba na druhé straně je pro nás uniformní zákazník, a my pro ni jeden z mnoha prodávajících. Nemáme spolu blízký vztah (čest výjimkám). On i my jsme zaměnitelní, stejně jako je zaměnitelný každý kus našeho zboží, či každá instance naší služby. Nesetkáváme se jako dvě jedinečné osoby; setkáváme se jako — často anonymní — představitelé rolí. Naopak netržní vztahy jsou typické svojí jedinečností. Manžel, partnerka, děti a rodiče jsou pro nás těmi jedinými na světě. Nikdo a nic je nemůže nahradit.

Příliš mnoho tržních vztahů na úkor vztahů netržních souvisí s psychickým zdravím více, než se na první pohled zdá. Lidé žijící v manželství a lidé pevně ukotveni v lokálních komunitách (které my na západě skoro neznáme) žijí déle a šťastněji. Je to pochopitelné: když víte, že jste pro někoho důležitý, že na vás někomu záleží a že kdybyste na světě nebyl, druzí by vás postrádali, váš život má větší smysl.

Terapie není jen metoda, se kterou se snažíme vypořádat se svými zraněními a nedokonalostmi. Je to i bašta, kterou jsme na západě vztyčili v odpověď na nedostatek blízkých vztahů. Ve společnosti charakteristické ochabující vírou, drolícími se náboženskými komunitami, vysokou rozvodovostí a vypjatým individualismem, je terapie jednou z posledních hrází proti samotě a opuštěnosti. Ano, i terapie je komodifikovaná (na rozdíl od prehistorických šamanských rituálů nebo pozdější křesťanské zpovědi), ale ve světě, kde se o sebe lidé málo zajímají, je lepší než nic.

Za terapii platíme, ale v terapeutárně se na to snažíme zapomenout. Mnozí klienti o svých terapeutech fantazírují a doufají, že na ně terapeut myslí, i když je nevidí. Mnozí jiní chodí na terapii léta i proto, že si jinak nemají s kým popovídat. Občas se nějaký klient do terapeuta zamiluje. 

Terapie je tak příkladem výlučného tržního vztahu, který má rysy vztahů netržních. Navíc vztah sám je v terapii středobodem. Neléčí konkrétní techniky, jak si lidé často myslí. Léčí vztah s terapeutem, pokud se ho podaří navázat a pokud je hluboký a důvěrný. Právě proto jsou si výsledky různých terapeutických škol tak podobné (pokud jde o terapii dlouhodobou, a pokud ji provádí zkušený terapeut).

Proč a jak vztah vlastně léčí? Těch rovin je mnoho. Terapeut je někdo, koho zajímáte, kdo je ochotný vám naslouchat, kdo nerozporuje vaši subjektivní zkušenost a kdo se upřímně snaží vám porozumět. Už jen tohle samo o sobě je léčivé. Na hlubší úrovni je terapeut plátnem, na něž promítáme vztahy se svými rodiči (a dalšími autoritami, které nás v dětství formovaly). A právě toto mimoděké zpřítomnění formativních vztahů v bezpečném prostoru terapeutárny, umožnuje tyto vztahy přenastavit. Na nejhlubší úrovni je vztah klient-terapeut živým, pulsujícím polem, z něhož se téměř magicky vynořují obrysy souvislostí, které by jinak zůstaly skryty. Sám jsem ve své vlastní terapii mnohokrát zažil, jak pouhá přítomnost trpělivě naslouchajícího a plně přítomného člověka otevírá cestu k překvapivým vhledům. Pouhá terapeutova přítomnost rozšiřuje vnímání, způsobem takřka numinózním. A to prosím, i když terapeut skoro nemluví.

Představa, že živý a v přítomnosti stále-se-aktualizující vztah terapeut-klient lze nějak algoritmizovat a nahradit strojem, není jen technokratická a naivní. Je přímo kacířská. Vypovídá o hloubce krize, ve které se nacházíme, a o míře odpojení od sebe a druhých, kterému jsme propadli. Důvěrný vztah mezi klientem a terapeutem, ač komodifikovaný, je jedním z posledních posvátných hájů, který nám na západě zbyl. Už když jsme rozjeli terapie přes Zoom, začali jsme ho znesvěcovat. Vpustit do něj AI, je jako vjet tam s buldozerem.

Pokud mám pravdu a nedostatek důvěrných, netržních vztahů je jedna z příčin zhoršujícího se duševního zdraví, pak AI není lékem, ale jedem, který v dlouhodobém horizontu celou situaci dále zhorší. I když možná někomu poskytne okamžitou úlevu. Že v tom mnozí psychologové nevidí problém, je symptomatické pro krizi celého odvětví. V USA se léta věřilo, že čím více se budou děti zabývat svými emocemi, tím budou duševně zdravější a psychicky odolnější. Terapeutické intervence pronikly do knih pro mladé rodiče a hodiny emočně-sociálního vzdělávání se staly běžnou součástí učebních plánů základních škol. Ovšem, jak odvážně ukazuje Abigail Shrier v knize Bad Therapy: Why Kids Aren’t Growing Up, dětem to nijak nepomohlo; spíše naopak. Co nastane, až bude mít každý teenager AI-terapeuta v mobilu, si ani nechci představovat.

Kategorizace, digitalizace, byrokratizace i algoritmizace — to vše má stejný základ. Ve všech těchto případech se snažíme živou, proměnlivou a plastickou Skutečnost rozškatulkovat, ty škatulky popsat a stanovit pravidla, jak s nimi má být nakládáno, aby vše „šlapalo jako hodinky“. Všude je mantrou efektivita, úspory, rychlost a standardizace (škálovatelnost). Jenže čím většího pokroku v těchto směrech dosahujeme, tím víc je svět, ve kterém žijeme, odlidštěný. A tím více jsme my sami vykořenění.

Psychiatr a polyhistor Iain McGillchrist, jeden z nejoriginálnějších myslitelů současnosti, často mluví o tom, že v naší úporné snaze vytvořit stroje a algoritmy, které myslí jako člověk, dosahujeme mimoděk něčeho jiného. Sami se stáváme kolečky ve stroji, sami jsme strojům stále více podobní (viz bezdušší byrokraté nebo vzájemně zaměnitelní operátoři call center). AI v psychoterapii je posledním krokem v tomto trendu. Svěřme naši duši do rukou AI a přijdeme o ni úplně.