Smiřme se s tím, že ne všechny matky jsou milující
O nemocném mateřství
Dostala jsem se teď do zajímavé situace a to, že mi minulý týden přišel dopis od právníka, v němž matka žádá o stažení mého blogu a o částku přes 10 000 Kč s tím, že ji bude vymáhat. V tom blogu jsem bez jakékoli její identifikace popsala svou osobní zkušenost z dětství a dospívání v prostředí, které nebylo rozhodně láskyplné, pečující a ochraňující, ale trestající, zrazující a traumatizující. Snažila jsem se to napsat s nadhledem, abych dodala ostatním odvahu z podobně nezdravé rodiny odejít. Já jsem to totiž udělala.
Bohužel v naší společnosti většina lidí trpí syndromem, že mámu máme jen jednu a každá matka přece bezvýhradně miluje své děti. Tak proto se jich asi tolik nachází v náhradní rodinné péči. Trochu špílec, uznávám, ale ten jsem si odpustit nemohla.
V tomto případě stoprocentně platí – sytý hladovému nevěří. Většina jedinců, s nimiž se setkávám, nedokáže absolutně vstřebat, že se někdo může tak špatně chovat vůči vlastním potomkům. Tudíž teď poslouchám názory typu: „tvoje matka se asi na stará kolena trochu zbláznila“, nebo přeju ti, abyste se jednou s matkou na sebe láskyplně podívaly.“
Mnozí si opravdu nejsou vůbec ochotni připustit, že obecně existují matky, které nějakou citovou výbavou neoplývají, nemají to v sobě, neumí to. Samozřejmě za to v principu nemohou. Ale o to horší je pak vedle nich vyrůstat.
Tím zmíněným pozdravem z advokátní kanceláře a potřebou vyvrátit tu přehlídku fantasmagorií, jsem se teď musela ponořit do své historie a rovněž jsem se dostala k dalším poznáním, jež nejsou s ohledem na matčinu osobnost a její vývoj, nikterak lichotivá.
V dynamice naší dysfunkční rodiny jsem hrála vždy roli obětního beránka a já se od té role zkrátka dávno odstřihla, což mi bohužel matka nemůže odpustit. Dlouhodobě vůči mně chová a projevuje silnou nelibost. Ostatně od dětství mi klasicky mimo jiné opakovala stále dokola, že jsem jí svým narozením zkazila život. Vymyslela jsem si pro to metaforický pojem - nemocné mateřství.
Nemocné mateřství se projevuje v mnoha oblastech, ale rovněž i v tom, jak takový rodič ovládá domácí situaci skrze peníze. Vyrostla jsem v chudobě, jedny boty na zimu, druhé na zbytek roku a k tomu pár hadříků z bazaru. Ke svačině jsem měla chleba s taveným sýrem. Když jsem otevřela lednici, skoro nic v ní nebylo. Zato doma probíhaly věčné hádky o peníze a taky třeba i kvůli tomu, že otec vypil mléko.
Předevčírem mi však zvláštní náhoda přihrála realitu osmdesátých let. A já vzala informace, kalkulačku a začala počítat. Žili jsme v podnikovém bytě, velmi levném, a vzhledem k povolání otce ten příjem rodiny musel být minimálně podobný jako měla většina sousedů zaměstnaných v témže podniku. A pak mi to došlo, to nebyla chudoba skutečná, ale zřejmě matkou řízená, protože otec se nikdy o finance nestaral a ona držela nad nimi přísnou kontrolu.
Mohla bych napsat dalších tisíc příkladů, ale nemám důvod, protože to rozebírat detailně nechci, stěžovat si už vůbec ne.
Chci spíše apelovat na všechny, aby si konečně uvědomili, že spousta dětí nevyrůstá ve zdravém a podporujícím prostředí. A proto je důležité o tom mluvit.