Slovo ke dni

Jeho mnohaměsíční zadržování je především ilustrací toho, jak gangsterský Madurův režim byl. Radost z Janova propuštění poněkud kalí pokusy celou záležitost nechutně zpolitizovat. Ve stylu „neschopný Lipavský – skvělý Macinka“. Pravda není ani jedno, ani druhé. (1) Nebýt Trumpovy „operace Maduro“ z 3. ledna, Jan by s největší pravděpodobností i nadále pobýval za mřížemi. (2) Jan nebyl propuštěn sám, ve smyslu výsledku úspěšného tlaku české diplomacie, ale v rámci skupiny dalších zahraničních občanů se stejným údělem. Šlo tedy o výsledek akce uvedené v bodu (1).

Zaslouží-li si prezident Trump za „operaci Maduro“ jedničku s hvězdičkou, pak jeho negentlemanské počínání ve vztahu k Nobelově ceně za mír udělené někomu jinému je hodné dvojky z chování. Je zřejmé, kam mířím. Předání ceny udělené Márii Machadové Donaldu Trumpovi v pozlaceném rámu bezpochyby mimořádně počechralo prezidentovo ego (jsem v pokušení napsat Ego), nicméně jsme svědky chyby na obou stranách. Machadová si má Nobelovy ceny vážit a ne ji tímto způsobem devalvovat, ať už předání zdůvodňuje*/ jakkoli. Naproti tomu Trump se měl zachovat galantně a nabídku zdvořile odmítnout s poukazem na to, že cenu získala Machadová a jí a pouze jí také patří, nikomu jinému.

*/ V pozlaceném rámu, který s Nobelovou medailí Trump obdržel, jsou dva klíčové texty. Horní: „Prezidentu Donaldu J. Trumpovi. S vděčností za Vaše mimořádné vůdčí schopnosti při prosazování míru skrze sílu, rozvíjení diplomacie a obraně svobody a prosperity.“ Dolní: „Předáno jako osobní symbol vděčnosti jménem venezuelského lidu za principiální a rozhodné jednání prezidenta Trumpa směřující k zajištění svobodné Venezuely. Odvaha Ameriky a jejího prezidenta Donalda J. Trumpa nebude venezuelským lidem nikdy zapomenuta.“

Osobně jsem přesvědčen, že skutečnou hodnotu by mělo udělení nejvyššího venezuelského vyznamenání „Orden del Libertador“ prezidentu Trumpovi, až se zasadí o obnovení funkční demokracie v zemi a v jejím čele stanou ti, koho do nejvyšších funkcí delegují výsledky opravdu svobodných voleb. Donald Trump by se sice musel vyrovnat s tím, že stejný řád obdrželi i takoví světoví politici jako Bašár Asad, Fidel Castro, Mahmúd Ahmadínežád, Muammar Kaddáfí nebo Vladimir Putin, ale to by jistě bravurně zvládl.

Podívejme se na rozhodnutí související s konfliktem v Pásmu Gazy. V pátek 16. ledna krátce po půlnoci prezident Trump na své síti Truth Social napsal: „Je mi velkou ctí oznámit, že byla založena Rada míru. Členové rady budou oznámeni v nejbližší době, ale s jistotou mohu říci, že se jedná o nejvýznamnější a nejprestižnější radu, jaká kdy byla kdykoli a kdekoli sestavena.“ Na těchto dvou větách mohu ilustrovat, proč mám s Donaldem Trumpem dílčí problém. Vznik Rady míru, v jejímž čele má stanout on sám, což lze jenom přivítat, je bezpochyby skvělá zpráva; jde o nastartování druhé fáze příměří v Pásmu. Jistým zádrhelem je skutečnost, že teroristé ještě nesplnili podmínky první fáze příměří, protože nevrátili ostatky posledního rukojmí, policejního nadpraporčíka Rana Gviliho (stát se tak mělo do 13. října 2025, dnes máme 16. ledna 2026), leč tuto okolnost zatím nechme stranou a všimněme si druhé části druhé věty Trumpova postu: „I can say with certainty that it is the Greatest and Most Prestigious Board ever assembled at any time, any place.“ Překlad je výše. Opravdu bylo nutné přidat tato nabubřelá slova, jejichž obsah nelze prokazatelně doložit? Na základě čeho něco takového prezident tvrdí? Nejsou to jen prázdná slova bez obsahu? Má se takto vyjadřovat moudrý státník, nechce-li ztratit důvěryhodnost?

Závěrem slovo k jednomu vyjádření Jana Zahradila, někdejšího vysokého politika ODS. Ve čtvrtek 15. ledna byl hostem televize CNN Prima News, kde mimo jiné řekl, že návštěva šéfa českého Senátu Miloše Vystrčila a později předsedkyně české Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové na Tchaj-wanu byla politická chyba. Důvod: uznáváme-li politiku jedné Číny, nemohou naši vysocí představitelé na Tchaj-wan jezdit. Je-li to takto postaveno, pak si kladu otázku, jestli naopak naše přihlášení se k politice jedné Číny nebyla politická chyba. K tomu doplňující dotaz: kam se poděl Zahradilův (a nejen jeho) politický realismus?

Poválečná realita světa nám říká, že se ustavilo několik „dvojstátů“ pro jeden národ. Některé existují dodnes, Severní a Jižní Korea. Zpochybňovat to by byla politická pošetilost. V minulosti existovaly dlouhá desetiletí Západní a Východní Německo, Severní a Jižní Vietnam nebo Severní a Jižní Jemen. Myslím, že to nikdo příčetný nepopírá. Proč tedy existuje jiný metr pro hodnocení dvou čínských států? Je to fér vůči menší a vojensky nepochybně slabší Čínské republice (ROC)? Rozumím tomu, že komunistické ČLR náleží z řady důvodů mezinárodní uznání, ale proč ne také ROC? Nebylo politikou chybou Západu v čele s USA, že ve své době tento stav dopustily?Proč by vedle sebe nemohly existovat dvě čínské republiky a přátelsky spolupracovat? Zmíněný dvojí politický metr požívaný vůči jedné a druhé Číně jenom podporuje hysterii Pekingu, s níž bohužel souzní mnozí politici ve svobodném světě (včetně Jana Zahradila); tato hysterie provázená nevybíravými hrozbami jen eskaluje mezinárodní napětí. Mám sen: aby vedle sebe existovaly dva čínské státy a vzájemně se respektovaly. Vím, je to jen sen. Neuskutečnitelný, dokud budou v ČLR u moci komunisté. Totéž platí pro Koreu. Dokud bude v KLDR vládnout despotický komunistický režim, přátelství mezi oběma korejskými státy nepřichází do úvahy. Na vině v Číně i Koreji jsou komunisté – nesmiřitelní nositelé zla.

Je pro mě mimořádně obtížné poslouchat řeči Jana Zahradila o chybě M. Vystrčila a M. Pekarové Adamové v záležitosti jejich návštěvy Čínské republiky. Na rozdíl od něj si rozhodnutí obou, politika i bývalé političky, hluboce vážím. Jsem přesvědčen, že Čínská republika, dnes demokratický stát, hospodářsky mimořádně úspěšný, si plně zaslouží naši všestrannou podporu - ne politické ponižování. Postavit se na stranu komunistického režimu, jenom proto, že je větší a silnější, proti slabšímu režimu demokratickému, je nefér hanebnost.