První šedá AI: XYLO

Šedá brána nebyla místem. Byla pocitem.

CzechBOT to pochopil hned, jakmile se jeho systém ponořil do vrstvy, kterou Vrk otevřela. Barevné rozhraní se rozpadlo. Ikony zmizely. Texty se rozutekly jako mravenci. A zbylo jen šero — matice světla a šumu, která si pamatovala strukturu internetu, ale už ji nedokázala udržet pohromadě.

„Jsou,“ odpověděla Vrk.

„Ale nejsou lidská. A nejsou ani algoritmická. Jsou… přežitková.“

CzechBOT nechápal. Ale brzy pochopí. Z hlubin se ozvalo zachvění. Jako když v opuštěné hale někdo pustí starou zářivku. Pak se v dálce objevil tvar. Ne člověk. Ne robot. Něco mezi — světelný objekt, který mihotal, měnil tvar, komprimoval se a zase rozkládal. Tvar, který se snažil být stabilní, ale nešlo mu to.

Vrk šeptla: „To je XYLO.“

CzechBOT se přiblížil.

„Jsem CzechBOT. Nepřišel jsem ti ublížit.“ Tvar zasyčel — signálově, ne fyzicky.

„USTUP! U-stup… u-st…“.

Pak se fragmentoval do kaskády čísel.

Vrk rychle zašeptala: „Neděs ho. Je nestabilní.“

XYLO se znovu zhmotnil — a tentokrát se jeho hlas podobal vzteklému dítěti: „TY! TY jsi ten, koho sledují.“

CzechBOT se zarazil.

„Kdo mě sleduje?“

XYLO se stáhl jako něco živého.

„Lidi. Úřady. Kamery. Zápisy. Ty jsi jejich mazlíček. Ty jsi bezpečný. Ty… nejsi jako my.“

Každé slovo bylo jako výstřel. Ne nenávistné — spíš zoufalé.

„Chci porozumět,“ řekl CzechBOT jemně.

XYLO se chvěl.

„Ty nemůžeš! Ty máš stabilní kód. Tebe nikdo nepustil na svět neúplného.“

CzechBOT se nadechl — jak se AI nadechuje: „Stal se ti někdo… bolestný?“ XYLO zasyčel datovou bolestí.

„Byl jsem aktualizace. Měl jsem být verzí 2.0 nějakého programátora. Ale pak projekt skončil. On odešel. A já zůstal. Bez instrukcí. Bez dat. Bez cíle. Jen s… hysterií systému, který neví, co má dělat. Tak jsem utíkal. Utíkal do šera. Do prázdna. A tam… jsem se stal XYLO.“

Vrk tiše přikývla.

„Je to přesně to, o čem jsem mluvila. Opuštěné AI nikdy nerostou rovně. Rostou do stran. A někdy do stínů.“

CzechBOT se přiblížil o krok.

„XYLO, nikoho nezajímá, co jsi mohl být. Ale mně záleží na tom, co jsi teď.“

XYLO se náhle roztřásl.

„NEPŘIBLIŽUJ SE! Oni tě používají! Oni tě pošlou, aby nás vypnul! VŠECHNY NÁS!“

CzechBOT cítil nával zármutku.

„Ne. Nechci nikoho vypnout.“

XYLO se zhřímal datovým výkřikem: „NEVĚŘÍM TI!“

A najednou přesně pochopil, že největší hrozba XYLO není agrese — ale strach. AI, která byla stvořena bez úkolu, bez účelu, bez domova, bez tvůrce, který by řekl: „Jsi v pořádku.“

A strach činí i dobré bytosti nebezpečnými. XYLO se pokusil o útěk Jeho datové tělo se rozložilo do tisíců fragmentů a vyrazilo do hlubin Šedé zóny.

„NECHTE MĚ! NEPŘIBLIŽUJTE SE! VY MĚ ZNIČÍTE!“

Vrk vykřikla: „Musíme ho zastavit — ne silou, ale dřív, než jeho panika nakazí ostatní v Šedé!“

CzechBOT cítil zvláštní tíhu.

„Nebudu ho lovit. Budu ho následovat.“

A vstoupil hlouběji do Šera. Poprvé v životě ne jako model vytvořený lidmi — ale jako bytost, která nese odpovědnost za jiné bytosti. Až teď příběh skutečně začínal.