Poučení pro ústavní právníky
Když se ústavní právníci nemohou shodnout, a to nemohou, to je zřejmé, je na místě aby jim občan trochu pomohl.
Text Ústavy ČR je formulován v jazyce, jehož smyslem je stabilizovat význam pojmů a vět; právní teoretici tomu říkají uzavřená ontologie. Na rozdíl od pluralitního vidění světa má právní jazyk tendenci k jednoznačnosti, protože odstraňuje mnohoznačnost interpretací a snižuje právní konfuzi. Ústava ČR je tak vnitřně rozporuplná: vznikla v režimu uzavřené ontologie, která stojí proti mnohosti výkladů, ale zároveň má garantovat rámec pro pluralitní společnost, jež sama pracuje s mnohostí ontologií.
Právník, který formuluje ústavní normu, stojí v prostředí, kde mají být významy jednoznačné, pojmy stabilní, interpretace omezená metodami, jazyk normativní a svět předvídatelný. Právní ontologie je monistická – předpokládá existenci jednoho správného významu, který je třeba nalézt. Proto právník píše větu typu „Prezident republiky je hlavou státu“ a míní tím, že tento pojem má být chápán jednotně, bez ohledu na individuální názory.
Občan však čte právní větu z pozice pluralitní ontologie: není vázán právní metodologií, čte metafory, promítá vlastní zkušenosti, hodnotí osobnosti, používá kulturní modely, interpretuje podle své sociální reality a má právo na názorovou pluralitu, kterou mu Ústava sama garantuje. Proto občan vnímá „hlavu státu“ jako symbol, „prezidenta“ jako konkrétní osobu, sloveso „je“ jako morální či politické hodnocení a celou větu jako hodnotící soud, nikoli jako definici.
A tady vzniká paradox: Ústava ČR usiluje o jednoznačnost právních pojmů, zároveň garantuje pluralitu názorů a přitom používá jazyk, který je sám o sobě mnohoznačný. Právo chce jednoznačnost, demokracie pluralitu a jazyk je nevyhnutelně mnohoznačný – a věta „Prezident je hlavou státu“ leží přesně v místě, kde se tyto tři roviny střetávají.
Výsledkem je právní věta, která se tváří jako definice, ale funguje jako metafora: právník si myslí, že napsal definici, občan si myslí, že čte popis reality, a jazyk mezitím dělá něco úplně jiného. Proto právníci tvrdí, že věta je jasná (což, jak vidíme, není), občané se o ní hádají a politická praxe ji interpretuje podle momentální potřeby.
Ústava ČR je v tomto ohledu obzvlášť paradoxní: nechce být filozofická, ale používá filozofické metafory; nechce být hodnotící, ale pracuje s hodnotově nasycenými pojmy; nechce být mnohoznačná, ale je psaná jazykem, který mnohoznačnost nikdy zcela neodstraní. Předpokládá pluralitu interpretací tam, kde právo potřebuje jednoznačnost – a to je strukturální rozpor, nikoli chyba čtenáře. Prezident na to svým rozporuplným jednáním při nejmenování Turka pouze poukázal. Ústava, která mimo jiné definuje roli presidenta, je taková Hlava 22 v praxi.
Poučení pro ústavního právníka, který je zmaten a nechce to přiznat:
Možnosti řešení tohoto paradoxu v současné teorii práva
1) Pozitivismus: „Jasnost se vytváří metodou, ne textem“
(Hart, Kelsen, česká klasická doktrína)
Pozitivisté říkají, že jazyk Ústavy je sice mnohoznačný, ale právní jistota se nevytváří samotným textem — vytváří se výkladovými metodami a institucemi.
- Text je jen výchozí bod.
- Jednoznačnost vzniká až interpretací soudů.
- Pluralita občanů nevadí, protože jen některé interpretace jsou právně relevantní.
Řešení paradoxu: Uzavřená ontologie není v textu, ale v metodologii. Právo si jednoznačnost „dovyrobí“.
2) Hermeneutika: „Mnohoznačnost je nevyhnutelná a je třeba ji kultivovat“
(Gadamer, Alexy)
Hermeneutici tvrdí, že jazyk je vždy mnohoznačný a že právní text nikdy nemůže být jednoznačný.
- Význam vzniká v procesu výkladu.
- Interpretace je dialog mezi textem a čtenářem.
- Pluralita je přirozený stav demokratického práva.
Řešení paradoxu: Mnohoznačnost se neodstraňuje, ale řídí argumentací.
3) Dworkin: „Jeden správný výklad existuje, ale není mechanický“
Dworkin odmítá absolutní jednoznačnost i absolutní pluralitu.
- Jazyk je mnohoznačný.
- Interpretace je hodnotová.
- Ale existuje nejlepší možný výklad, který zapadá do celku práva.
Řešení paradoxu: Jednoznačnost vzniká koherencí právního řádu.
4) Luhmann: „Právo si významy stabilizuje samo“
Právo je autopoietický systém.
- Nepotřebuje jednoznačný jazyk.
- Nepotřebuje jednotnou společenskou ontologii.
- Potřebuje procedury.
Řešení paradoxu: Právo funguje, protože redukuje komplexitu.
5) Postpozitivismus: „Ústava je záměrně otevřená“
- Ústava musí přežít generace.
- Mnohoznačnost je funkční.
- Jednoznačnost vzniká judikaturou.
Řešení paradoxu: Ústava je rámec, ne návod.
6) Diskurzivní teorie: „Jednoznačnost vzniká debatou“
(Habermas)
- Jazyk je mnohoznačný.
- Společnost pluralitní.
- Právo se stabilizuje racionální debatou.
Řešení paradoxu: Jednoznačnost je výsledek legitimního diskurzu.
7) Realismus: „Právo je to, co řeknou soudci“
- Jazyk je vágní.
- Interpretace je politická.
- Právo je rozhodnutí.
Řešení paradoxu: Žádný paradox neexistuje — jen moc.
8) Česká doktrína: „Text je jasný, dokud se nehodí, že není“
- Teorie tvrdí, že Ústava je jasná.
- Praxe připouští, že je vágní.
- Politika ji používá instrumentálně.
Řešení paradoxu: Pragmatismus.
A to je mimo jiné také důvod, aby ústavní právnící raději zústali doma, když je venku ledovka.