Plyšák aneb sametová revoluce. Či převrat?

Příliš snadná a rychlá normalizace po osmašedesátém tak trochu evokovala druhou republiku. Jenže tentokráte ten marasmus trval dvě desítky let. Živen byl zejména rezignací národa (nechceme-li použíti ostřejší výraz), jež tak připomínala tu pomnichovskou, včetně selhání jeho rádoby elit. Stejně tak v podstatě dobrovolnou akceptací bolševismu, kdy Češi, coby jediní na světě, si komunisty vpustili do baráku z vlastního nevnuceného rozhodnutí. Inu, ze slušné společnosti jsme se vyčlenili jaksi sami, o své vůli. A pak se divme, že zdegenerovaný a samovolně se rozkládající režim držel zdánlivě skálopevně i ve chvílích, kdy se všude vůkol hroutil, či spíše zhroutil. V Polsku, dnes bezesporu nejúspěšnější transformující se zemi (pokud ne vůbec té nejúspěšnější evropské), po desetiletí bojů Solidarity vypukla vláda, nekontrolovaná komunisty, leč opozicí. Něco do té doby nepředstavitelného. Maďarsko, kde se do reformy, ale do skutečné reformy, pustili sami komunisté. Budapešťský řezník a otec gulášového komunismu těsně před svým skonem mohl sledovat monstrózní pohřeb vůdce maďarské revoluce z šestapadesátého, jehož fakticky zavraždil. A tedy i totální krach svého díla (z našeho pohledu kdysi paradoxně vcelku obdivovaného). A v Berlíně, uzlovém bodě studené války, padla berlínská zeď. Aniž by proti tomu Rusáci hnuli prstem.

Jen u nás se zdánlivě nic nedělo. U nás, v Bulharsku, Rumunsku, Albánii. Do této společnosti jsme nakonec doklopýtali. Jistě, konaly se demonstrace, však účast byla spíše hloučková. S výjimkou palachiády, která asi překvapila všechny, disentní opozici nevyjímaje. Autor těchto řádek, opouštěje 28. října urychleně Václavské náměstí (neb nebyl žádným hrdinou), si říkal: Inu, účast máme lepší jak loni, to bezesporu. Jenže tímto tempem to bude trvat tak pět let, než to začne k něčemu vypadat. A ono to netrvalo ani pět týdnů… A ještě ho napadlo, další kolo máme až 10. prosince, na Den lidských práv. Do té doby klid. 17. listopadu, to se nic dít nebude, to si případné zásahy odpustí. Takoví blázni přece nejsou, to by ta podoba mezi rudým a hnědým režimem byla až příliš očividná.

Jenže právě tehdy se odehrál dosud ne zcela vyjasněný, velice brutální zákrok. Který jakoby nikdo nenařídil. A obratem následovala fáma, dnes by se řeklo hoax, o zabitém studentu. Z něhož se posléze vyklubal kádrový příslušník StB a z osoby, jež falešnou zvěst rozšířila, agentka téže. Tak trochu to vyhlíží, že se někdo snažil pořádně přiložit pod kotel. Třeba proto, aby proběhl vnitropartajní puč a rozjela se perestrojka, samozřejmě v mezích zákona a režimu. Proslýchalo se již předtím, že jsou i tací, kteří by v rámci jakési širší koalice například nabídli vůdci opozice tak zásadní post, jakým byl ministr kultury. (Samozřejmě se jednalo o nejdivočejší úvahy ryze v rámci přestavbových nadšenců uvnitř KSČ, nehodlajících skutečné otěže pouštět z rukou.) Jenže on ten kotel byl přetopený, což do té chvíle jaksi nikdo netušil. Či spíše režim byl natolik shnilý, že stačilo doň lehce šťouchnout. A on se samovolně počal bortit.

K poctě disentu třeba říci, že ač s tímto scénářem zjevně nepočítal, rychle se zorganizoval a pustil do díla. Sice běžel dosti dlouho tak říkajíc za vozem. Ani to mu ale nelze nikterak vyčítat, vývoj byl prudký a nikdo s tím pořádně nepočítal. Ani mocenským technikám nebylo kde se učiti. Ale onoho 10. prosince již mohli na další z mnoha masových demonstrací na Václavském náměstí ohlásit, že je v souladu s požadavky opozice jmenována nová vláda, načež president Husák, živoucí to symbol normalizace, následně odstupuje. A jako kandidát Občanského fóra na tuto pro Čechy tak důležitou pozici, od Masaryka nahrazující v očích národa císaře pána, je nominován Václav Havel. Následně sehrála důležitý part další dosud spíše neznámá osobnost, mladý slovenský komunistický kádr, ministr Adamcovy vlády a nyní novopečený premiér, Marián Čalfa. Coby technolog moci brilantně zajistil hladkou volbu presidenta. A fakticky i předání oné moci. A pak dalších dva a půl roku úřadoval jako federální premiér. Srovnáme-li jej s jeho českými i slovenskými následníky, tak je prostě o několik hlav převyšoval. Jak by řekl klasik, to jsou ale paradoxy…

Země, dosud spící, se vehementně pustila do reforem. A také zamířila ke svému rozpadu. Parafrázujeme-li jeden známý výrok od sousedů, šlo od sebe to, co k sobě nikdy nepatřilo. Jen to pomalé umírání federace trvalo dlouho, oněch dva a půl roku. Skutečná reforma probíhala stejnou dobu, do dalších voleb a rozdělení státu. Vykazovala obdivuhodné tempo. Tím nejodvážnějším počinem snad bylo hned zkraje uvolnění cen, kdy si tehdy nikdo nedovedl představit, co to způsobí. Obdivuhodná je odvaha tehdejších politiků, dnes jev naprosto nevídaný. Nakonec, srovnáme-li tehdejší politickou garnituru s těmi dnešními ubožáky, je to věru smutné. Tzv. malá privatizace pak přivedla na scénu živnost a drobné podnikání. V civilizovaných zemích páteř společnosti i státu. Jen dodejme, že následně se všechny vlády zaklínaly podporou tohoto malého podnikání, aby je ve skutečnosti dusily, jak to jen jde…

Dodnes se traduje i řada mýtů. Třeba o tom, že tím zásadním reformátorem byl Václav Klaus. Po jeho převzetí moci však naopak nastala éra kleptokratická, trvající a bující dodnes. Symptomatický byl pasus, vpašovaný do zákona o kuponové privatizaci, umožňující správcům majetku nakládat s tímto jako s vlastním. A tedy jej třeba i prošustrovat, rozkrást. Nejúspěšnějším privatizátorem byl tak naopak ministr Jan Vrba. Díky němu táhne mladoboleslavská Škodovka český průmysl. Jen stěží si představit, jak by vypadala naše ekonomika, kdyby mohl realizovat další připravené projekty, zejména ČKD a Škodu Plzeň, historicky to české průmyslové skvosty. Jenže nastoupil Klaus a českému průmyslu nezřídka zazvonil zvonec. A tak dále.

Ostatně, oblíbeným mýtem je i likvidace slovenského zbrojního průmyslu (Martin a spol.) Václavem Havlem. O té ve skutečnosti ale rozhodl již ÚV KSČ v roce 1987, a to proto, že to bylo ekonomicky naprosto neudržitelné. Ty fabriky sice vyráběly ostošest, jenže na export, jenž byl hrazen našimi vládními dlouhodobými úvěry. Ty podivné země, vesměs arabské, kam to putovalo, ani nepředstíraly, že by vůbec uvažovaly o jejich placení. Lid nejen na středním Slovensku těmto bájím ale skálopevně věří dál. Velice specifické je působení obou mastodontů české politiky následujících po Havlovi na Hradě. Předtím ovšem notně zaškodili coby premiéři. Oba nakonec skončili s pohledem upřeným na Východ. (Pokud tam nehleděli již od počátku…) A obklopovali se zhusta velice podivnými týpky. S nezřídka velice pestrou minulostí, řečeno eufemisticky.

Sedmnáctý listopad je na každý pád svátek, co stojí za slavení. Ať se již jedná o vzpomínku na dlouhá léta poslední velké vystoupení proti nacistům, kde zazářili čeští studenti. Kdy ale vedle Jana Opletala stojí za vzpomínku i neprávem opomíjený dělník Václav Sedláček, zavražděný přímo při demonstraci 28. října 1939. Pro nás má zásadní význam pád bolševického režimu, ať již byly detailní okolnosti jakékoli. Zažili jsme svobodu, a to za to stojí. Jen je třeba dát pozor, aby se starý systém nevkradl zpět v novém hávu. Snaživých pomocníků by tu našel dost.