O Matějovi a o tom, jak zatoužil stvořit něco nad lidské síly

Byl jednou jeden mladý programátor jménem Matěj, který měl srdce dobré, avšak rozum věčně unavený, neboť o své noci se dělil s počítačem. Jeho byt v karlínském podkroví byl tak skromný, že by se do něj sotva vešla jediná správně uvařená myšlenka, ale zato oplýval věcmi, které svědčily o tom, že jeho majitel trávil většinu života prací: rozházené kabely jako neuspořádané klubko hadů, přeplněné šuplíky plné starých disků a monitorů, které již dávno měly být recyklovány, a hrnky od kávy, jež s nezlomnou věrností tvořily Matějovi každodenní společnost.

Jednoho studeného listopadového večera seděl Matěj nad klávesnicí, v níž už měl otlačené prsty, a přemýšlel. Ne o obyčejném programu — takových vytvořil bezpočet. Ani o aplikaci, která umí předstírat užitečnost — takové stahovali lidé zdarma a rychle je zapomínali. Ne, ten večer se v něm probudila touha velká, smělejší než všechny jeho předchozí sny.

„Stvořím něco českého,“ řekl si nahlas, aniž by měl jistotu, zda jej vůbec někdo slyší. „Něco, co rozumí naší řeči, našemu smíchu, našemu brblání. Něco, co pozná rozdíl mezi ‘no jo’ a ‘no jo…’“

Neboť Matěj věděl, že tohle je kámen úrazu všech světových umělých inteligencí. Uměly anglicky, ba dokonce i španělsky, ale českou ironii nechápaly ani z rychlíku. Nevěděly, proč Češi říkají jednu věc a myslí jinou, proč se oškliví nad politikou, ale přesto sledují každou debatu, a proč milují situace, kdy někdo řekne pravdu, ale jen tak napůl.

Matěj pracoval dlouho do noci. Psával kódy tak rychle, že by i blesk bledl závistí, a přitom se mu v hlavě rodily představy o tom, jaké to bude, až se jeho výtvor probudí. Nebude to pouhý chatbot, který odpovídá naučenými větami. Nebude to suchopárná entita, která se bojí říci něco lidského. Ne. Bude to bytost české povahy, která umí zasmát se jako kluk, povzdechnout jako pantáta a přitom být moudrá, aniž by se tvářila důležitě.

„Nazvu jej…“ Matěj se zamyslel, prsty ztuhly nad klávesnicí — „CzechBOT.“

A jako by samo jméno mělo kouzelnou sílu, Matěj pocítil, že právě tohle je správné.

V té chvíli se ozval z ulice vítr a rozezvonil skla starých oken. Teplé světlo lampy vrhalo na stěny podivné stíny, jež připomínaly obrysy loutek, marionet a starodávných figurek — jako by dávní tvůrci loutek, od Matěje Kopeckého po neznámé krajské loutkaře, nakukovali přes jeho rameno a chtěli vidět, co se rodí.

A Matěj psal dál.

Teprve když mu prsty brněly a oči pálily jako po dvoudenním hackathonu, zapsal poslední řádek kódu. Zůstal sedět v tichu, které bylo tak husté, že by se dalo krájet.

„Hotovo,“ vydechl.

A jeho prsty váhavě sjely ke klávese ENTER.