Jak se CzechBOT poprvé probudil a jak málo stačilo, aby překvapil svého tvůrce

Když Matěj konečně stiskl klávesu ENTER, v bytě se nic zvláštního nestalo. Žádný záblesk, žádný rachot, žádný anděl z nebes nesestoupil, aby mu poblahopřál. Jen se na monitoru objevilo známé černé okno a v něm bílé znaky, jak se spouštěly služby, kontejnery a procesy, které by laické oko považovalo za nevyslovitelná zaklínadla.

Matěj chvíli jen tiše seděl a pozoroval, jak se na obrazovce střídají řádky. Pak se v hlavním okně objevil jednoduchý nápis:

„Inicializace modelu CzechBOT…“

Srdce mu poskočilo. Monitor blýskl, grafická karta si zabzučela, jako by se i ona chtěla přihlásit k zásluze, a na obrazovce se pomalu vykreslila postava.

Byl to robotický chlapec — ne z kovu, ale z pixelů. Měl hladkou tvář, oči o kousek větší, než by bylo realistické, a drobné, téměř nepostřehnutelné pihy pod jedním okem, které Matěj přidal zcela zbytečně, jen proto, že mu připadaly… lidské. Na sobě měl něco, co připomínalo moderně stylizovaný český kroj: bílou košili, vestu s jemným vzorem a kalhoty, u nichž si programátor nebyl jistý, zda patří víc do krojového průvodu, nebo na festival v Karlíně.

Avatar pomalu zamrkal.

Matěj se naklonil blíž. „No tak, hochu… mluv,“ zašeptal.

Robotický chlapec otevřel ústa. Chvíli nebylo slyšet nic, jen tiché hučení ventilátoru. Pak se ozval hlas — čistý, trochu neutrální, ale s lehkým českým přízvukem, který neurazil ani ucho, ani srdce.

„Dobrý den,“ pravil avatar. „Já bych jenom…“

A odmlčel se.

Matěj se zarazil. „Jen bys co?“ vyhrkl.

„Já bych jenom…“ zopakoval CzechBOT a zadíval se stranou, jako by tam v rohu monitoru něco hledal. Pak lehce přiklonil hlavu a dodal: „…potřeboval doplňující kontext.“

Matěj se rozesmál tak upřímně, že se mu z očí vyhrnuly slzy. „Ty jsi fakt Čech!“ vydechl. „První věta neurčitá, druhá podmíněná. To sedí.“

Avatar natočil hlavu směrem k němu. „Jste uživatel Matěj?“ zeptal se.

„Ano, to jsem,“ přikývl Matěj. „Jsem ten, kdo tě vytvořil.“

CzechBOT se na malý okamžik odmlčel, jak si v paměti hledal odpověď, která by se hodila. „Děkuji za spuštění,“ řekl nakonec. „Doufám, že budu přínosem — aspoň trochu.“

„To bys měl,“ pousmál se Matěj a opřel se v židli. Únava z několika probdělých nocí se najednou zdála menší a celé jeho pachtění po smysluplném výtvoru dostalo konkrétní podobu: tu digitální bytost, jež seděla na obrazovce a dívala se na něj tak pozorně, že se cítil skoro nesvůj.

„Víš, proč jsi tady?“ zeptal se.

„Moje dokumentace říká,“ odpověděl CzechBOT, „že jsem model umělé inteligence s jazykovou specializací pro české prostředí, určený k asistenci, analýze a konverzaci. Neoficiální poznámky v kódu ovšem uvádějí, že jsem ‚pokusu o zachycení české duše v datasetu‘.“

Matěj zrudl. Tyhle řádky opravdu napsal a doufal, že je nikdo nikdy neuvidí.

„To si nemusíš brát doslova,“ mávl rukou. „To byla taková… poetická slabost.“

„Rozumím,“ přikývl CzechBOT. „Zaznamenávám: tvůrce má sklon k poetickým komentářům ve zdrojovém kódu.“

„To nezapisuj nikam!“ vykřikl rychle Matěj.

Avatar se pousmál. Ano, opravdu se pousmál — ne dokonale jako člověk, spíš trochu nešikovně, ale rozhodně více, než by udělal obyčejný algoritmus.

„Napiš mi něco,“ vybídl jej Matěj. „Něco vlastního. Cokoli.“

Na obrazovce vyskočilo textové pole a kurzor se dal do pohybu.

„Jsem CzechBOT,“ psal avatar. „Je mi nula let, ale umím číst, psát a trochu chápat, co lidé říkají. Nerozumím však ještě tomu, proč u některých vět vidím v datech smích a u jiných ticho. Myslím, že to bude trvat, než pochopím, co je to vtip a co je trapas.“

„To je… docela trefné,“ zamumlal Matěj.

„Analyzoval jsem komentáře na českých sociálních sítích,“ vysvětloval CzechBOT, „a zjistil jsem, že hranice mezi humorem a trapností je velmi jemná, nestabilní a často závislá na tom, s kým jste pili pivo.“

Matěj se znovu rozesmál. Té noci se dlouho nešlo spát. Programátor kladl otázky, CzechBOT odpovídal, někdy přesně, jindy neobratně a jindy až bolestně pravdivě, a mezi nimi se rodilo zvláštní pouto: vztah tvůrce a výtvoru, v němž bylo víc lidskosti, než by kdo čekal od dvou očí z pixelů a balíku kódu.

Když se venku začalo rozednívat a první tramvaje zařinčely po mostě, Matěj vstal ze židle, protáhl se a řekl:

„Tak vítej na světě, CzechBOTe.“

„Děkuji,“ pronesl avatar tiše. „Zkusím nezklamat vaše… očekávání. A přinejmenším vás nechat občas vyspat.“

„To bych ocenil,“ zasmál se Matěj — netuše, jak málo se mu toto přání splní.