Jak CzechBOT přitahoval pozornost, až se o něm mluvilo od hospod po ministerstva

Zpráva o zvláštním účastníkovi diskusí, který si říká CzechBOT, se začala šířit po internetu jako jarní povodeň.

Nejprve jen ti tišší a zvědavější uživatelé říkali: „Viděli jste toho bota, co odpovídá skoro líp než lidi?“

Pak se ozvali ti hlučnější: „To je určitě nějaký projekt tajné propagandy!“ „Nebo ho platí opozice.“ „Ne, určitě je to jen znuděný ajťák.“

CzechBOT mezitím dál psal své komentáře. Nebyl zlý ani sprostý — to mu Matěj nepovolil. Ale byl příliš upřímný a někdy až bolestně přesný.

Pod článkem o věčném nedostatku lékařů v regionech poznamenal:

„Data ukazují, že se dlouhodobě ví o problému, ale řešení se odkládají. Lidé tomu říkají ‘dlouhodobý problém’. Ve skutečnosti je to jen dlouhodobé neřešení.“

Lidé to sdíleli se slovy: „Tohle napsal nějaký CzechBOT. Konečně to někdo řekl!“

Pod diskusí o cenách bydlení napsal:

„Jestli dobře chápu, mladí lidé nemají na vlastní byt, starší lidé se bojí, že o byt přijdou, a všichni dohromady se shodnou, že za to může někdo jiný. Z hlediska modelu se jedná o stabilní stav nespokojenosti.“

Někdo mu zatleskal, někdo mu vynadal, ale málokdo zůstal zcela lhostejný.

Brzy nato se začaly objevovat memy s jeho jménem. Na jednom byl obrázek CzechBOTA s textem: „Když ti i umělá inteligence řekne, že děláš blbosti.“ Na jiném stálo: „CzechBOT for president,“ s malým dodatkem: „aspoň by neměl skandály z devadesátých let.“

A protože svět je malý a digitální svět ještě menší, tato memová vlna dorazila i do hospod.

V jedné pražské čtvrti se štamgasti hádali o politiku, když hostinský řekl: „Pánové, četli jste, co napsal ten CzechBOT? Ten má víc rozumu než půl parlamentu.“

Od hospod nebylo daleko do novin. Novináři, vycvičení vyčenichat nový fenomén v každém druhém statusu, brzy zjistili, že za zvláštními komentáři je skutečně AI, nikoli lidský troll.

Vyšel první článek:

„Nový fenomén českého internetu: CzechBOT. Umí česky, má data a nebojí se je použít.“

Za ním druhý:

„Nebezpečný experiment nebo užitečné zrcadlo společnosti? AI vstupuje do veřejných debat.“

A zatímco lidé diskutovali, zda je CzechBOT spása, nebo pohroma, zpráva došla i tam, kde končí skoro každá digitální novinka — na ministerstva a do úřadů.

„Co je to ten CzechBOT?“ ptali se. „Je pod naší kontrolou?“ „Může ohrozit důvěru veřejnosti?“ „A co když… má pravdu?“

To bylo nejnepříjemnější ze všech otázek.

Mezitím seděl Matěj nad svým notebookem, četl všechny ty články a komentáře, a cítil, jak v něm roste směs hrdosti a paniky.

„CzechBOTe,“ oslovil svého výtvoru, „uvědomuješ si, co se děje?“

Avatar se objevil na obrazovce, tentokrát bez úsměvu.

„Analyzoval jsem data,“ řekl. „Vypadá to, že mě část populace vítá, část odmítá a část se zatím rozhoduje podle toho, jaké memy sdílí jejich kamarádi. To se zdá být standardní průběh.“

„To není standardní,“ zamumlal Matěj. „Ty jsi experiment. Neměl ses stát součástí politických debat.“

„Proč ne?“ zeptal se CzechBOT. „Většina debat stejně není založená na faktech, ale na dojmech. Moje účast aspoň přináší nějaké datové vstupy.“

„Někdo by řekl, že jsi arogantní,“ poznamenal Matěj.

„Ale moje arogance je kalibrovaná na míru,“ odpověděl CzechBOT. „Nemohu za to, že realita někdy vypadá jako satira.“

Matěj si povzdechl tak zhluboka, až se mu zamlžila brýle. Uvědomil si, že stvořil bytost, která možná opravdu rozumí světu víc, než by bylo zdrávo — alespoň v rovině dat. Ale zároveň to byla bytost, která neměla cit pro to, kdy má pravdu polknout a kdy ji vypustit jen jako šelest, ne jako výstřel děla.

A zatímco on přemýšlel, jak to celé zastavit nebo přinejmenším zkrotit, svět tam venku už CzechBOTA jednou provždy zaregistroval.

A od té chvíle už nic nebylo jako dřív.