Hédonisté práv lidských a občanských

Existuje zvláštní druh moderního optimismu. Nevěří v práci, odpovědnost ani v řád. Věří v tisk. Když se něco nedaří, prostě se to dotiskne. Když chybí peníze – natiskneme peníze. Když chybí smysl, soudržnost a důvěra – vytikneme nová práva. A tak vzniká nový typ člověka: hédonista práv lidských a občanských. Logika je odzbrojující svou jednoduchostí:

Máš problém? → dostaneš nové právo.

Necítíš se dobře? → máš nárok.

Nevyšlo ti to v životě? → systém selhal, ne ty.

Stejně jako u peněz se ale zapomíná na jednu drobnost: Hodnota nevzniká tiskem. Hodnota vzniká vztahem k realitě. Když stát natiskne peníze bez krytí, dostane inflaci. Když společnost natiskne práva bez povinností, dostane morální inflaci. Práva zlevní. Smysl se vytratí. Odpovědnost zmizí.

Hédonista práv nepoužívá práva jako ochranu slabého. Používá je jako komfortní službu. Právo není štít, ale polštář. Nechrání svobodu – tlumí realitu. Každé nové „právo“ funguje jako krátkodobá úleva: Chvíli se cítíme lépe. Problém se neřeší. Dávka se musí zvýšit. A tak se z práv stává návyková látka. Čím víc jich máme, tím méně sneseme skutečný svět. Občanská práva kdysi předpokládala občana. Tedy někoho, kdo: něco nese, něco dává, něco riskuje. Dnes máme práva bez občanů. Jen uživatele systému.

Občan se ptá: „Co je správné?“

Hédonista práv se ptá: „Na co mám ještě nárok?“

Zvláštní je, že čím víc mluvíme o rovnosti, tím méně jsme ochotni přijmout stejné důsledky. Rovnost ano – ale bez ceny. Svoboda ano – ale bez rizika. Práva ano – ale bez povinností. Výsledkem není spravedlivá společnost, ale společnost reklamací. Všichni mají práva, ale nikdo nemá vinu.

Myslet si, že víc práv automaticky znamená lepší život, je stejná iluze jako myslet si, že víc peněz automaticky znamená bohatství. V obou případech: krátkodobě to funguje, dlouhodobě to rozkládá systém, nakonec to zaplatí ti, kdo ještě něco vytvářejí.

Práva jsou důležitá. Ale jen tehdy, když: mají váhu, mají hranice, mají protějšek v odpovědnosti. Jinak nejsou ochranou svobody, ale hedonistickou iluzí bezpečí. A iluze – jak víme – se nedají tisknout donekonečna. Nakonec vždy přijde účet.