Babišův konflikt zájmu

Konflikt zájmu rozpálil do běla všechny spravedlivé zemí koruny české. Pan Babiš ho vyřešil – a doufejme, že ke spokojenosti všech, kteří kvůli tomu nemohli spát. Sotva se ale uklidníme, už je tu další otázka: kdo další se ocitá v podobně zapeklité situaci?

Ústavní soud: platové dilema

Ústavní soud má mimo jiné pravomoc schvalovat platy soudcům – tedy i sobě. Na první pohled to vypadá jako učebnicový střet zájmů. Jenže soudci vysvětlují, že nejde o individuální prospěch, nýbrž o systémovou ochranu nezávislosti soudní moci. Jinými slovy: když rozhodují o platech, nejednají jako jednotlivci, ale jako garant ústavního principu.

Morální dilema „chceš si přidat, nebo ne?“ se tak mění v rituál vyššího dobra. Trapnost mizí za zdí právního výkladu. A kdo to nechápe, tomu prý chybí právní fištrón.

Kdo další není ve střetu zájmů?

Na první pohled by se zdálo, že podobné situace jsou všude. Ale právní řád je umí elegantně přetavit v systémovou nutnost:

Poslanci – rozhodují o svých platech, ale je to nezbytné pro fungování demokracie.

Vláda – schvaluje náhrady a výhody pro své členy, protože jiný orgán to udělat nemůže.

Zastupitelstva obcí a krajů – hlasují o odměnách starostů a radních, což je přímo zakotveno v zákoně.

Soudní samospráva – soudcovské rady řeší pracovní podmínky a rozvrh práce, protože jde o princip autonomie soudní moci.

Akademické senáty – profesorský sbor rozhoduje o rozpočtu fakulty či stipendiích, což je součást akademické svobody.

Demokracie jako perpetuum mobile střetu

Jak se zdá, konflikt zájmu není výjimkou, ale strukturálním prvkem demokracie. Moc výkonná, zákonodárná i soudní se navzájem kontrolují, protože každá z nich má přirozenou tendenci bujet jako rakovina. Proto je střet zájmů nejen nevyhnutelný, ale i žádoucí – jako připomínka, že lidé jsou nedokonalí a potřebují trvalou kontrolu.

Kdo o tom stále pochybuje, může se zeptat na Ústavním soudě. Tam vám vysvětlí, že střet zájmů je v demokracii paradoxně tím, co ji drží pohromadě.