Anarcho-kapitalismus: když je i svobodná republika „etatismus“
Štíhlý stát
Anarcho-kapitalismus se rád prezentuje jako nejčistší forma svobody. Bez státu, bez daní, bez „donucení“. Jen jednotlivec, jeho majetek a smlouvy. Na první poslech to zní lákavě – zvlášť v době, kdy je stát často neobratný, drahý a někdy i arogantní. Jenže právě tady začíná problém: anarcho-kapitalismus nepovažuje za etatismus jen přebujelý stát, ale i svobodnou republiku samotnou – včetně institutu občanství. A to už není kritika státu. To je demontáž společnosti.
Z pohledu anarcho-kapitalismu je stát vždy a nutně násilím. Jakýkoliv zákon, který nevyplývá ze soukromé smlouvy, je považován za agresi. Daň je krádež. Veřejný soud je nátlak. A občanství? To je vnucený kolektivní vztah, který jedinec nikdy „dobrovolně“ nepodepsal. Výsledkem je paradox:
republika, kde si lidé sami vládnou prostřednictvím zákonů, je prý stejně špatná jako diktatura,
ústava je jen sofistikovanější forma donucení,
společná pravidla jsou podezřelá už jen tím, že jsou společná.
V tomto vidění světa není rozdíl mezi totalitním státem a demokratickou obcí. Oba jsou „etatismus“. Tečka. Anarcho-kapitalismus redukuje svobodu na tržní vztah. Jsi svobodný, pokud: vlastníš majetek, máš smlouvy, dokážeš si zaplatit ochranu, právo a služby. Jenže tím mizí něco podstatného: politická svoboda. Svoboda spolurozhodovat. Svoboda být občanem, ne klientem. Bez obce:
nejsou veřejné statky, jen placené služby,
není rovnost před zákonem, jen různé „právní balíčky“,
není solidarita, jen filantropie, když se vyplatí.
Společnost se mění v archipel soukromých panství, kde právo neplatí proto, že je spravedlivé, ale proto, že je zaplacené. Klasická otázka zní: kdo bude zajišťovat právo a bezpečnost? Anarcho-kapitalistická odpověď: soukromé agentury v konkurenci. Jenže:
silnější agentura má motivaci pohltit slabší,
bohatší klient má vždy lepší „spravedlnost“,
chudší člověk nemá „právo“, jen riziko.
Stát má mnoho vad. Ale jedna jeho vlastnost je civilizačně klíčová: monopol na legitimní násilí je vázán pravidly, kontrolou a odpovědností. V anarcho-kapitalismu je násilí jen další služba na trhu. A trh nezná pojem „občan“, jen „zákazník“. Označit svobodnou republiku za etatismus znamená popřít základní rozdíl mezi: státem, který lidem vládne a státem, který lidé tvoří. Občanství není násilí. Je to vzájemný závazek: podílím se na pravidlech, nesu odpovědnost, a na oplátku mám práva, která nejsou na prodej. Anarcho-kapitalismus tento závazek odmítá. Nechce reformovat stát, chce ho odstranit jako pojem. A s ním i veřejný prostor, politiku, solidaritu, občanství.
Anarcho-kapitalismus není jen kritikou státu. Je to radikální nedůvěra k jakékoliv formě společného života, který nelze rozdělit na faktury a smlouvy. Tváří se jako obránce svobody. Ve skutečnosti: rozkládá republiku, privatizuje právo, a z občana dělá osamělého klienta na trhu moci. Svobodná republika není etatismus. Je to civilizační kompromis mezi svobodou jednotlivce a odpovědností ke společnému světu. A právě tenhle kompromis je pro anarcho-kapitalismus nepřijatelný. Proto je nebezpečný.
