Zpráva pro Minervu 2 aneb Všichni jsme jen hosti v hotelu...
O jednom podivuhodném divadelním počinu
Divadlo, jako to slovo, není od „dívat“ (neb nepíšeme „dívadlo“), ale od slova „div“. Od toho stejnýho kořene jsou pak slova „divný“, „podivný“ i „podivuhodný‘. A taky na „údiv“ a „obdiv“. Všechna se mi honila hlavou při a po premiéře první inscenace zcela nového Divadelního spolku 23. Tohle podivné a podivuhodné cuveé plné roztodivných chutí a vůní namíchalo duo Krobot&Smékal (takový zemitý Müller&Thurgau české dramatické tvorby, vskutku pozdní sběr, takový to víno, co vypadá nenápadně, až fádně, evokuje starý časy, a pak překvapí jiskrou, občas trpčí kyselinkou, bez přisypanýho cukru pak leckdo křiví hubu, s typickým dojezdem v morální kocovině, leč kdo jej umí pít, vychutná si je. Jak život…)
A taky se mi honila v hlavě (a doteď se jí nemůžu zbavit) Horáčkova píseň Na hotelu v Olomouci…
Od svých nácti let miluju povídky a pásma. Takový ty střípky, který dohromady seskládané udělají to gestalt wow!, který všechno propojí do jednoho obrazu, zrcadlového, a přitom každý jeden z nich je komprimátem jedinečného příběhu, který se, dáte-li mu šanci, ve vaší fantazii rozvine jak had z jabloně v Ráji. A přesně tohle se mi dostalo v Zprávě pro Minervu 2.
Ta prapodivná banda mi dala na vybranou:Moh‘ jsem zůstat v roli diváka. Diváka, co přišel ze zvědavosti či škodolibosti okouknout „ochotníky“, aby mohl bejt in, aby moh’ na sockách dávat komenty, nebo aby se jen tak bavil. A nebo… …a nebo jsem moh’ bejt další z hotelových hostů.
Když (mi) bylo po prvních pár výstupech jasný, že celý tenhle tyjátr stojí na nahé autenticitě každého jednoho herce, což otevřeně přiznali už jen užíváním vlastních křestních jmen, bejt v roli diváka mi přišlo úchylně prasácký, voyeurismus nemusím. Zato jako potulnej lektor jsem v roli hotelovýho hosta až příliš často. Takže jsem se ocit‘ na hotelu…
…na hotelu, kde straší. Kde straší fádní realita dneška. Zeitgeist má podobu míjení. Dialogů do prázdna. Každý v tom hotelu je v reálném čase jiný. Jedinečný. Ze svého pohledu.Z pohledu ducha hotelu je jen další tváří, hrající bagatelní repetice. Nuda. Ne tak pro mimozemšťana, který žasne. Ne tak pro mě, který jsem v těch střípcích příběhů viděl stovky svých klientů. A pár známých. A taky sebe (Radek…., ta role by mi v mnohém sedla. Ale kdysi bych rozuměl i Adamovi. A jako mimozemšťana mě mnozí vnímaj furt).
Ze střídání smíchu, čirého jak potůček za rozpadlým sudetským statkem, s vteřinami ticha, hlubokého jak nádech po probuzení z noční můry, tuším, že se v těch hotelových hostech ucítil mnohý z diváků. Že se většina nechala vtáhnout do hotelového vestibulu, že to v nich hrálo se stejnou intenzitou, jako v těch na jevišti.
A že jim to hrálo! Hlas! Všichni měli Hlas! Žádnej šuml, žádný tlak na diváka, aby oprášil základy odzírání, jak to občas vidím na profi scénách u vyh(o)řelých bardů. Z břicha jim to šlo. A krásně byli spolu sladění, což vyniklo paradoxně u okamžiků existenciální samoty nebo vztahovýho odcizení.
Tahle parta prostě má potenciál jak sviňa!
Tohle se povedlo! Mirku Krobote a Lubošu Smékale, to jste zase ukuli pěknej pikel!
Adame, Báro, Jano, Katko, Kláro, Kristíno, Leo, Libardo, Moniko, Nikolasi, Radku, Roberte, Terezo, Vojto!Díky! Jste skvělí!…
Pro čtenáře: Hele, neváhejte, fakt je to podivuhodný zjev! Vzhledem k tomu, jak rychle se vyprodaly obě premiéry a první reprízy… Prostě neváhejte! (mrkněte na https://s-23.cz)
…
Inspirace: Já to vidím úplně jako film. Prolínačka z nácviku a zákulisí, ze scén na divadle, s „filmovými“ scénami z hotelu „v Olomouci“ (a zas u toho slyším tu Horáčkovo Hapkovu „Na hotelu v Olomouci). Každá postava má svůj střípek příběhu, jak v Pulp Fictions, který se spojí v neúprosný zrcadlo týhle tekutý doby…
…
Ostatně, všichni jsme tu jen hosti na hotelu.
„Máte rezervaci? A dokdy?“
--- petrhroch@petrhroch.cz https://petrhroch.cz https://fb.com/petrhroch.psycholog