Zeitenwende

Německo si zamilovalo nové slovo. Zeitenwende. Neněmčinář s tím může mít trochu problém, ale dnes už jazyky umět není potřeba, stačí přeci Google (ironie). Ten pomáhá s definicí nového německého slůvka, které Společnost pro německý jazyk vyhlásila slovem roku, následovně. Podle Oxford Languages, jejichž definici vyhledávač nabízí, jde o „konec jedné epochy nebo éry a začátek nové,“ zkráceně „bod zvratu“ či „přelom časů,“ popřípadě „epoch“, jak chcete.

Je to slovo německy romantické, jak jen německá slova romantická být umějí. Tedy romantické v duchu velikášství německých vizí a potřeby všechno pojmenovat, vytvořit z toho cíl a za tím cílem se bezhlavě pustit. Není asi příliš překvapivé, že nejde o pojem ani trochu prozaický, tak jako například v Rakousku, kde se slovem roku stala z pochopitelných důvodů „inflace“.

Jednou z osob, která si tento pojem oblíbila a aktivně jej razí, je německý kancléř Olaf Scholz. Aktuálně tak činí ve své zásadně se tvářící eseji „Globální Zeitenwende“ s podtitulem „Jak se vyhnout nové studené válce v multipolární éře,“ napsané pro lednové vydání slavného časopisu Foreign Affairs. Pojem je ústředním bodem této mnohomluvné eseje. Kancléř Scholz v ní Zeitenwende definuje a na stránkách vlivného časopisu, kde se nejednou v historii prezentovaly velké politické strategie, opakuje mnohé z toho, co už jsme od něj slyšeli.

„Svět čelí Zeitenwende: epochálnímu tektonickému posunu“ a Německo tím vstupuje do nové éry. Pro Českou republiku je klíčových několik Scholzových bodů. Německo v nové epoše opouští svou dosavadní bezpečnostní politiku (mění kvůli tomu dokonce ústavu) a dramaticky zvyšuje výdaje na Bundeswehr, který má spolu s dalšími partnery v NATO spolehlivě odstrašovat (deterrence) Rusko. Zároveň ale „akce NATO nesmí vyústit s Ruskem v přímou konfrontaci“. S tím úzce souvisí ona snaha o vyhnutí se nové studené válce ohlašovaná v podtitulu eseje. Scholz vlastně moc jasně neříká, jak se jí vyhnout. Je-li řeč o nové studené válce, má se pochopitelně namysli konfrontace mezi Západem a Ruskem a Západem a Čínou. Vůči nim se německý kancléř zřetelně a poměrně ostře vymezuje, na konci je však vždy jedno velké „ale“ varující před novým uzamčením světa do rigidních nepřátelských bloků. V tomhle je třeba dát Scholzovi zapravdu, jakkoli toto jeho varování a východiska, jež nabízí, zní pouze nejasně v duchu německého „ja, aber“.

Co by Českou republiku a její vládu naopak mělo znepokojovat velmi silně, je Scholzovo pokračující naléhání na zvýšení akceschopnosti rozhodování unie omezením práva veta a rozšířením většinového hlasování, ohlášené už v pražském srpnovém projevu na Karlově Univerzitě. Veto je jedinou pojistkou, která zaručuje, že nebude schváleno nic, co bychom opravdu nechtěli, co bylo v absolutním nesouladu s našimi národními zájmy. Nejde o žádný obstrukční mechanismus, něco co zdržuje, ale o důležitý demokratický prvek. Ostatně vidíme, že ani to v této unii nestačí. A co teprve bez veta.

Vymysleli-li Němci pro všechny tyto inciativy už i specifické pojmenování, které razí sám německý kancléř v prestižním časopise, máme se po zkušenostech s Energiewende na co těšit. Německá ochota zamilovat se do abstraktních idejí a za jejich naplňováním se vší silou hrnout, je neuvěřitelná. Zalehnout Evropu a zalít ji svými bohulibými záměry a lepkavou dobrotou, ve které se nedá žít a hýbat. Z těchto německých „wende“ mrazí.

Publikováno na webu IVK dne 14. prosince 2022