Vláda euro-národního sobectví: Kam nás vlastně vedl Fialův tým?
Štíhlý stát
Když před lety zazněla věta o „vládě národního sobectví“, mířila na Babiše. Čas však plyne, a stejně jako se otáčí roční období, mění se i typy politických sobectví, která jsou zrovna v módě. A tak jsme si v letech Fialovy vlády mohli dopřát exkluzivní novinku: euro-nacionalismus a ukro-nacionalismus – dvě svěžesti, které dokonale přebily i ty nejlepší vůně starého dobrého domácího pragmatismu.
Euro-nacionalismus je zvláštní tvor. Nejde o nacionalismus domácí, který se bije v prsa, že „Česko je první“. Ne – tenhle druh se bije v prsa, že Evropská unie je první, zatímco český volič má být devátý, ale klusákem. Fialova vláda tento trend povýšila na uměleckou disciplínu:
místo národního zájmu – „evropský zájem“,
místo českých priorit – „konvergenční priority“,
místo poslouchání lidí doma – „vyvažování reputace v Bruselu“.
Reputace je totiž důležitá. Jen je škoda, že inflace, ceny energií a kvalita života lidí nejsou bohužel na té reputační kartě uvedeny. Každá vláda má svojí prioritu. Některé chtějí reformovat školství, některé zdravotnictví…A pak byla vláda, která reformovala vnímání reality. Ukro-nacionalismus se stal novým morálním kompasem: vše se hodnotilo výhradně podle toho, zda je to „správně ukronacionalistické“. Kritika? Nepohodlná. Otázky? Nevhodné. Dopady na Českou republiku? Později. Možná. Uvidíme. Výsledek?
domácí problémy odloženy na neurčito,
sociální realita ignorována,
lidé rozděleni jako nikdy.
Záměrně či nezáměrně se tím vytvořilo prostředí, kde zájmy cizí země byly brány vážněji než zájmy vlastního obyvatelstva. To není mezinárodní solidarita — to je bohorovný nezájem o dění v ČR, jen převlečený do vlajkových barev. Původní kritika Babišovy vlády tvrdila, že je bezohledná, sobecká a uzavřená. U Fialovy vlády jsme měli přesný opak — ale jen na papíře. Ve skutečnosti šlo o:
Bezohlednost vůči vlastní ekonomice (dluhy rekordní, úspory imaginární, daně rostly, reálné mzdy padaly. A přitom vláda působila dojmem, že největší problém je „boj o rétoriku“).
Sobectví vůči vlastním lidem (střední třída se stala nákladovou položkou. Důchodci statistickým vzorkem. Rodiny kulisou pro semináře o budoucnosti Evropy).
Nezájem o tuzemské dění (tuzemská témata často připadala jako rušivý element narativu o „osudu Západu“. Zdražuje život? Drobnost. Kolabují služby státu? Kdo by řešil takové detaily. Hlasy občanů? To počká).
Hlavně že to hezky vypadá na summitu. Ano, Babiš měl svůj nacionalismus. Ano, byl kritizován. Ale Fialova vláda přinesla nový druh sobectví – nikoli „my proti světu“, ale „svět proti našim lidem“. To původní obvinění lze tedy přepsat takto: „Fialova vláda sázela především na euro-nacionalismus a ukro-nacionalismus; jejím programem bylo euro-národní sobectví, bezohlednost a bohorovný nezájem o dění v ČR.“
Ať už se budou budoucí komentátoři přít o nuance, na jedno se zapomenout nedá: když se vládne jen podle cizích očekávání, domácí realita se dříve či později připomene sama.