Tři choroby českého národa – verze 2025
Politika
Alois Rašín kdysi napsal Benešovi, že český národ trpí třemi chorobami: většina lidí si myslí, že je má živit stát, skoro všichni věří ve všemocnost státu, a mnozí si pletou svobodu s neposlušností. Kdyby žil dnes, stačilo by mu opsat vlastní větu a vyměnit tři slova. Protože v roce 2025 nevymizely choroby — jen zmutovaly.
1. „Živí nás stát“ → „Živí nás grant“
Dnešní Čech už dávno nespoléhá jen na stát. To je stará škola. Dnes spoléhá na grant, což je taková modernější, kreativnější a emočně bohatší forma téhož. Grant je totiž současná obdoba manny z nebe. Nikdo přesně neví, odkud přichází, ale každý ví, že když přichází, je to zásluha „projektu“, a když nepřichází, je to vina „formuláře“. Rašín varoval, že stát bude lidi rozmazlovat. Netušil, že jednou vznikne generace, pro kterou je grant něco mezi životní filosofií, bezpečností a identitou. Dnes platí jednoduché pravidlo: Kdo projektuje, ten žije. Kdo neprojektuje, ten přežívá. A ekonomika? Ta se už delší dobu netočí kolem práce, ale kolem přísunů. Ať už evropských, národních, komunitních nebo těch, které se jmenují tak dlouho, až je nikdo nečte.
2. „Všemocnost státu“ → „Všemocnost algoritmu a regulace“
Rašín žil v době, kdy lidé věřili, že stát zvládne všechno. My žijeme v době, kdy věříme, že to zvládne algoritmus. A když ne algoritmus, tak aspoň regulace. A když ne regulace, tak alespoň regulace regulace. Dnes už nikoho netrápí, že stát je přebujelý. Teď nás trápí, že je přebujelý automatizovaně. Nevíme, kdo přesně rozhoduje, ale vždycky víme, že je to „systém“. Ten velký, neuchopitelný, neosobní mechanismus, který s námi komunikuje přes notifikace:
„Tento obsah je nebezpečný.“
„Tento příspěvek není v souladu.“
„Tento požadavek nelze zpracovat.“
A algoritmus má navíc jednu výhodu oproti úředníkovi: nemůže se mýlit, protože když se mýlí, řekne, že ses mýlil ty. Rašín bojoval proti víře ve všemocnost státu. Kdyby žil dnes, bojoval by proti víře ve všemocnost modelu.
3. „Svoboda bez poslušnosti“ → „Svoboda bez odpovědnosti“
Rašín věděl, že svoboda není anarchie. Dnes už svoboda není anarchie — dnes je svoboda pohodlí. Chceme všechna práva, ale žádné povinnosti. Chceme svobodu projevu, ale ne odpovědnost za slovo. Chceme svobodu ekonomickou, ale ne riziko ztráty. Chceme svobodu volby, ale jen pokud je bezbolestná. V roce 2025 je svoboda často vnímána jako stav, kdy:
můžu říkat, co chci,
můžu dělat, co chci,
a když za to nesu následky, je to útok na moji svobodu.
Rašín by jen pozvedl obočí — a napsal další dopis Benešovi. Český národ roku 2025 netrpí ničím novým. Tvořivě pokračuje v tom, co dělá sto let: místo státu čeká na grant, místo úředníka poslouchá algoritmus, místo zodpovědnosti žádá pohodlí. Možná by to Rašín řekl stručněji: „Nemoc zůstala stejná. Jen se digitalizovala.“ A možná právě proto by dnes byl nepohodlný. Protože místo pohodlných diagnóz by stále opakoval tu samou jednoduchou pravdu: bez osobní odpovědnosti nemůže fungovat žádná svoboda, žádný stát a žádná budoucnost. A to je bohužel zpráva, která se do grantové tabulky nevejde.