Strategie potlačování názorové plurality – 35 let po Listopadu

Lze se smířit s tím, že téměř 35 let po Listopadu se vnucuje ideologie jedné pravdy a vedoucí úloha progresivních sil ve společnosti? Je snad třeba žádat o povolení mít jiný než oficiální názor, který zastává mediální a politický mainstream, aniž by člověka označili za nepřítele typu dezoláta, extremisty, populisty, antivaxera, chcimíra, Putinova švába, antiklimatisty, rasisty či transfoba? Takto zákeřně se uplatňuje neformální cenzura na všechna základní témata: migraci, klima, pandemii, Evropskou unii, transgender, agresi Ruska na Ukrajinu…

To nejcennější, co demokracie má, je rozmanitost a soutěživost. To nejhorší, co se dnes prosazuje, je agresivní, černobílé nazírání na svět, jež vytlačuje originalitu, osobitost a kritické myšlení. Razí se tzv. politika bez alternativy. Převládá šeď, průměrnost a nadutost.

Jde o produkt nových sociálních inženýrů 21. století, tedy radikálních levicových progresivistů, kteří se zmocnili jazyka a zcizili zejména pojem liberální demokracie a s ním související terminologii, jako jsou humanita, rovnostářství, mravnost a krajní pravice. Aby své výsadní pozice jediných vykladačů demokracie uhájili, obklopili se kruhovou mediální hradbou, ze které slovně útočí na názorové oponenty a občanskou společnost.

Mentalita vnitřního boje

Mentalita boje s domnělými domácími nepřáteli je základem progresivistického narativu. Tato mentalita v podobě atmosféry doby leží jako deka nad celou společností. Oficiální narativ vyvrcholil tezí, že jednotlivé zdroje radikalismu se prý dokonce slévají v jednu velkou řeku nepřátel ohrožujících Česko. A tak do jednoho pytle zařadili kritiky velké migrace do Evropy po roce 2015, jakož i kritiky brutálních čínských uzávěr společnosti během pandemie, stejně jako kritiky radikální zelené politiky zvané Green Deal.

Nakonec se ukázalo, že protiimigrační protest byl oprávněný, neboť příchod milionů lidí z kulturně a nábožensky rizikových oblastí způsobil v západní a severní Evropě nevratnou demografickou změnu. Také se ukázalo, jak oprávněné byly kritické hlasy během pandemie, mimo jiné vůči třikrát tak delším uzávěrám škol v Česku, než tomu bylo ve Francii či Finsku. Ukázalo se, že i protesty proti radikální zelené politice byly výrazem zralosti občanské společnosti. Vždyť tato politika ohrožuje evropský průmysl, energetiku i životní úroveň. Navíc špinavou výrobu vyváží do jiných zemí, a tak ještě více poškozuje prostředí naší planety.

Konečně 14. května 2024 prezident Petr Pavel pro britskou TV Sky News uvedl, že agrese Ruska na Ukrajině nemá jiné řešení, než „zastavit válku a pak začít debatovat o budoucím uspořádání“. Poprvé tak sdělil, že vedle vojenské podpory Ukrajiny je třeba diplomacie. Taková věta však do té chvíle byla tabu a hřích, který byl mediálně trestán nálepkou chcimír. Šlo přitom o realistické stanovisko, jež muselo být zřejmé po neúspěchu jarní ukrajinské ofenzívy v roce 2023. Slepá ideologie jedné pravdy tak zpozdila řešení minimálně o půl roku a přispěla k desetitisícům mrtvých, k dalším územním ztrátám Ukrajiny, k ničení jejích vesnic, měst, elektráren a infrastruktury.

Nevratné škody a destabilizace

A tak se vyjevilo, že to jsou stoupenci progresivismu, kdo zastávají neudržitelné názory v podobě souboru radikálních dogmat. Tím vším způsobili velké škody a ztráty, přičemž destabilizovali Evropu a celý demokratický Západ. Nešlo tu ale o nahodilé chyby a omyly, nýbrž o systémový problém – o ideologickou zaslepenost.

Mysleli si totiž, slovy Milana Kundery z románu Žert, že si osedlali historii, že „vyskočili na hřbet dějin“. Mysleli si, že budou dějiny „dirigovat a tvořit.“ Ano, musí to být opojný pocit sedět na „hřbetě dějin“. Už roky si užívají adrenalin vševědů a mravních velikánů. Přiřkli si vedoucí úlohu ve společnosti. Žijí si svůj příběh ušlechtilých aktivistů. Je to součást jejich psychického nastavení, jejich uvědomělé víry, ideologického přesvědčení. Stále kážou slovo boží, a přitom druhé kárají a ostouzejí. A do lidí pumpují své pravdy o migraci, klimatu, integraci, pandemii, transgendru a vnitřních nepřátelích.

V zájmu udržení si výsadních pozic potřebují rozdělovat společnost na „my“ a „oni“. Bez toho nejsou schopni existovat. Není divu, že názorová různorodost je bytostně ohrožuje. Nechtějí vyváženou diskusi. Zvou si do tzv. debat stále stejný okruh lidí z mediálního a politického mainstreamu, spřízněné zástupce z akademické sféry a neziskových organizací a k nim doplní exemplární příklad „nesympaťáka“, aby vynikla převaha rádoby dobra nad zlem. Propast mezi odtrženou elitou a společností se prohlubuje.

Šance na deeskalaci a detoxikaci

Je naděje, že progresivisté pod tíhou reality projdou fází sebereflexe v podobě fact-checkingu vlastní mysli. Snad už jasná fakta naruší jejich sebestřednou víru ve vlastní mesiášství a neomylnost. Sebereflexe bude mít morální rozměr, jestliže se omluví občanským hnutím a osobnostem, které paušálně a systematicky očerňovali a prohlašovali za nepřátele. To by mohl být první krok k občanskému smíru a celkové debatě o tom, co se událo v letech 2015–2024 v Česku, Evropě a ve světě.

Až ze společnosti spadne deka progresivismu, teprve tehdy se uvolní mentální prostor pro deeskalaci, tedy detoxikaci společnosti od netolerance a nenávisti. Uvolní se mentální prostor pro odškatulkování a odnálepkování jiných názorových proudů. A hlavně: uvolní se prostor pro návrat k normální středové politice, jež bude založena nikoliv na vylučování, ale na vzájemném respektu, dialogu a názorové pestrosti. To je východisko občanského smíru.

Jestřábí křídlo progresivismu

Snad převáží scénář občanského smíru, a nikoliv strategie jestřábů, usilujících o umlčení názorové plurality. Bohužel výhružně vyznívají slova plukovníka Otakara Foltýna, který v červnu nastupuje na pozici vládního koordinátora pro strategickou komunikaci. Své kritiky již počastoval výrazy typu „užiteční idioti kremelské propagandy“ či „laciní disidenti“.

Je znepokojivé, že permanentní zasévání rozkolu do společnosti oslabuje vnitřní soudržnost demokratických států, a tím schopnost čelit jednotně revizionistickým mocnostem, jako jsou Rusko, Čína a Írán. Jestřábí křídlo progresivismu tak představuje hlavní hrozbu pro demokracii.

Závěr

Protože nikdo nikdy neměl patent na rozum a morálku, patří se i na adresu zastánců progresivismu uvést známý citát původně připisovaný Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat." Tedy progresivismus jako radikální levicová ideologie má své místo v rámci celého spektra názorových proudů v 21. století.

Zdroje:

Fujáček, Jakub. 25. 5. 2024. „Nový vládní bojovník s dezinformacemi: plukovníka si vypůjčili z Hradu.“ Zdroj: https://echo24.cz/a/H4KDV/zpravy-otakar-foltyn-koordinator-pro-strategickou-komunikaci-boj-dezinformace-vojenska-policie-prazsky-hrad

Kundera, Milan. 1968. Žert. Praha: Československý spisovatel.

Petránek, Zbyněk. 16. 5. 2024. „Jak zastavit válku.“ Lidové noviny, s. 8.