STB po 35 letech

Jsou témata, která se neustále těší velké pozornosti, a jedním z nich je případná spolupráce některých našich známých osobností s StB. Neřeknu vám nic nového o skutkové nebo právní podstatě těchto kauz, protože vím jen to, co se dozvídám z veřejných médií – společnost i zodpovědné orgány v tom stále nějak tápou. Mě však zajímá spíše otázka, proč je toto téma stále středem pozornosti.

První úvaha: U každého trestného činu existuje promlčecí lhůta. Myslím, že u nejtěžších trestných činů v ČR je to 20 let. Některé činy, jako například terorismus, nemají promlčecí lhůtu. Ale členství v StB bych mezi nejhorší zločiny neřadil. Kolik let už uběhlo od sametové revoluce, tedy od smírného vyrovnání s komunisty? 35 let?

Soudy při posuzování trestů zvažují celkový obraz osoby a jejích motivů. Teoreticky tedy může mít členství v StB polehčující okolnosti? Obecně vzato ano, každý čin může mít polehčující okolnosti. Nabízí se otázka: Může existovat sympatický práskač? Myslím, že ano, alespoň v literatuře nebo ve filmu. Co třeba Winston Smith z Orwellova románu 1984? I když není klasickým udavačem, nakonec pod nátlakem zradí svou milenku Julii. Totalitní režim dokáže člověka zlomit a přinutit ho k činům, které jsou proti jeho přesvědčení. Nebo filmový žánr noir, který ukazuje záporné hrdiny z širší perspektivy.

Další úvaha: Po revoluci mnoho prominentů mělo komunistickou minulost. Pokud někdo rychle „převlékne kabát“ a z komunisty se stane demokratem, je to pragmatické a možná chytré, ale etický obdiv si to u mě nezíská. Lidé jsou prostě lidé, a takové jednání je pochopitelné. Pro mě jsou však předrevoluční kariérní komunisté a členové StB jako Čuk a Gek – jiná jména, ale stejný druh.

Udávání je samozřejmě nízké, ale v naší společnosti existuje spousta nízkých činů. Asi není nutné je všechny jmenovat, ale jedno je jisté – byl by to dlouhý seznam. Většina z nás to může kolem sebe vidět, nebo to dokonce znát z vlastní zkušenosti. Snažit se zbavit společnost všeho špatného je znakem puritánství – a že bychom my Češi byli puritáni? To mi moc nesedí.

Pokud se na udávání podíváme z obecnějšího hlediska, na Západě existuje pojem „whistleblowing“ – je to vlastně práskání, jen zabaleno do společensky přijatelnější podoby. Jde o proces, kdy jednotlivci odhalují nezákonné nebo neetické chování uvnitř organizace. Tento akt je považován za společensky žádoucí a je proto korporacemi podporován. Zajímavé je, že podobné chování se dokonce i vědecky zkoumá – jaké jsou motivace, psychologické podmínky a charakterové dispozice těchto lidí?

Zajímá mě etický rozdíl mezi tím, kdo práská z osobní msty nebo prospěchu v rámci StB, a tím, kdo totéž dělá v rámci nadnárodní korporace. Práskači obvykle nepáchají trestnou činnost, to je třeba mít také na paměti.

Mluvit o morálce druhých je snadné, ale pokud něčí morálku posuzuje konkrétní člověk, musí vzít v úvahu i své vlastní poklesky. Nikdo není bez viny, nikdo není bez chyby. Lidé lžou, dopouštějí se nevěr, podvádějí na daních, pomlouvají a práskají. A někteří se také dopouštějí trestné činnosti.

Pokud mluvíme o trestné činnosti, v roce 2022 bylo v ČR stíháno přibližně 75 160 osob, většina (77,7 %) byli muži. Odsouzeno bylo 50 277 osob. Věznice byly v roce 2023 naplněny na 94 %, což Česko řadí mezi země s vyšší mírou uvěznění. (1)

Naše společnost se snaží o integraci trestaných osob po propuštění. Pokud se tedy snažíme o začlenění bývalých zločinců zpět do společnosti, měli bychom se snažit i o integraci práskačů. Práskání není v našem právu chápáno jako trestný čin, spíše jako morální prohřešek.

Já bych dokonce šel tak daleko, že bych inkluzi rozšířil i na historiky, hysteriky a manipulátory, kteří se neustále ohánějí StB a přízrakem komunismu. I tito lidé jsou, jak říkají lidovci, naši bratři a sestry.

Zdroje:

Český statistický úřad