Soudní spor o nekoalice

Menšina proti většině

Čtyři obdobná usnesení Krajského soudu v Brně vzbudila mediální pozornost v případě Zlínského kraje a v případě Kraje Vysočina.[1] V případě Zlínského kraje rozhodoval senát předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové. V případě Kraje Vysočina senát Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D. Ovšem obě rozhodnutí jsou v zásadě stejná, včetně odkazů na pohádky Královna Koloběžka I. a Císařovy nové šaty. Senát Procházky opisoval od senátu Šebka, což plyne z toho, že Šebkův senát zveřejnil své rozhodnutí 2. 9. 2025, o den dříve než Procházkův.

Krajské soudy rozhodovaly o návrzích na zrušení registrace hnutí Stačilo, na jehož kandidátkách jsou členové strany Moravané, Komunistické strany Čech a Moravy, České strany národně sociální, České strany sociálně demokratické, Spojení demokraté, a dále na zrušení kandidátek SPD, kde jsou též členové Trikolory, Svobodných a PRO, ve 14 krajích do říjnových voleb Poslanecké sněmovny. Návrhy podaly konkurenční hnutí ČR na 1. místě a hnutí Volt. Ojediněle se k nim připojila se svým návrhem i Přísaha proti České pirátské straně v Ústeckém kraji, za niž kandidují i členové Strany zelených. To je téměř 60 soudních řízení před různými senáty krajských soudů.

Volt napadl něco, co sám uplatnil, protože na jeho kandidátkách kandidují členové strany LANO, na což poukázal středočeský Krajský soud v Praze: „V této souvislosti soud doplňuje, že přitom sama navrhovatelka pro nadcházející volby volila strategii podobnou té, proti níž posuzovaným návrhem brojí. Ve třech volebních krajích (hlavní město Praha, Ústecký kraj a Královéhradecký kraj) na jejích kandidátkách kandidují i členové Liberální aliance nezávislých občanů, a to v každém z uvedených krajů jeden (srov. webové stránky volby.cz).[2]

V drtivé většině soudy konstatovaly, že je na stranách, zda se do voleb přihlásí jako koalice či ne, tedy až na několik ojedinělých rozhodnutí senátu brněnského soudu či soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Brně je příslušný rozhodovat o registraci kandidátek ve těch krajích – Jihomoravském, Zlínském a Vysočina. Vždy zde byly podány návrhy vůči Stačilo a SPD, a to jak ze strany Voltu, tak i hnutí ČR na 1. místě. Tedy šlo celkem o 12 řízení, ale jen čtyři rozhodnutí vybočila z přístupu ostatních senátů Krajského soudu v Brně.[3]

Zmíněná rozhodnutí soudu jsou vnitřně rozporná nejen tím, že na jedné straně konstatují nezákonnost tzv. skrytých koalic a na druhé straně potvrzují jejich registraci. Rozpornost především vyplývá z toho, že soud konstatuje, že volební zákon umožňuje dvojí výklad. První ten, že co je koalice, je čistě subjektivní prohlášení volební strany se registrovat jako koalice či jako strana. Druhý výklad je ten, že to soud může zjišťovat materiálně. Těžko však lze za nezákonnost prohlásit něco, co je založeno na možném výkladu zákona. Je-li možný výklad, který se uplatňuje více než 30 let a který byl aprobován i předchozí judikaturou soudů, nelze z ničeho nic objevit jeho nezákonnost.

Právní zvyklost

Při výkladu právních předpisů hraje svou roli i právní zvyklost. Státní orgán se nemá odchýlit od dlouhodobě uplatňovaného způsobu aplikace práva, pokud k tomu nejsou zvláštní důvody. Dobře to vystihl senát Krajského soudu v Brně předsedy JUDr. Petra Polácha a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, který setrval na dosavadním hodnocení volební strany jako koalice či nekolice dle jejího prohlášení:

„Soud nijak nepomíjí závažnost problému neformalizovaných koalic, nicméně považuje za potřebné zmínit, že tento fenomén není v českém politickém prostředí ničím novým. Je obecně známou skutečností, že je více než 20 let běžnou praxí napříč politickým spektrem, že politické strany a hnutí na svých kandidátních listinách uvádí ve volbách do Poslanecké sněmovny členy jiných politických stran a že strany a hnutí, které se volebního klání samy přímo neúčastní, vyjadřují podporu politickým stranám a hnutím, které kandidátní listiny podaly.

V minulosti k případům neformalizovaných koalic opakovaně docházelo, a to v podobě společných kandidátních listin. Například pravidelně ve volbách od roku 2002 do roku 2017 kandidovali na kandidátních listinách KSČM kandidáti Strany demokratického socialismu; na kandidátních listinách TOP 09 v roce 2010 a 2013 členové politických hnutí Starostové a nezávislí a Starostové pro Liberecký kraj, v roce 2017 pak členové Liberálně ekologické strany nebo Koruny České; v roce 2013 na kandidátních listinách ANO 2011 členové politických hnutí Severočeši.cz a Východočeši; v roce 2017 na kandidátních listinách politického hnutí Starostové a nezávislí členové SNK Evropských demokratů a Starostů pro Liberecký kraj; na kandidátních listinách ODS kandidáti Strany soukromníků České republiky nebo v roce 2021 členové Starostů pro Liberecký kraj na kandidátní listině koalice České pirátské strany a hnutí Starostové a nezávislí. Poukázat lze také na přejmenování hnutí „Trikolora“ na „Trikolora Svobodní Soukromníci“ v roce 2021, což fakticky jednoznačně imitovalo koaliční registraci).

Dále v minulosti docházelo k tvorbě „volebních stran“ (např. Liberální sociální unie v roce 1992, kterou tvořili Strana zelených, Československá strana socialistická, Zemědělská strana a Hnutí zemědělců a nezávislých osobností). Tato praxe volebních stran byla nicméně následně vyloučena novelizací § 2 odst. 3 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružovaní v politických stranách a v politických hnutích. ….. Lze tedy konstatovat, že neformalizovaná volební uskupení jsou v politickém prostředí České republiky stejně běžné jako formální volební koalice."[4]

Co není zakázáno, je dovoleno

Ústavní soud preferoval svobodu volebních stran v tom, zda se za koalici označí, či ne: „Je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu do vytváření koalic (veřejnoprávně) zasahovat. Pokud by takové otázky ovlivňovat chtěl, musel by volební koalici přesně definovat a také reglementovat mechanismus přezkoumávání (zřejmě soudního), zda politický subjekt je stranou či koalicí. Z toho lze dovodit, v souladu s ustanovením čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, respektive čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR (zejména arg. ‚každý občan může činit, co není zákonem zakázáno‘), že za daného právního stavu jen sám politický subjekt dobrovolně rozhoduje, zda se chce voleb účastnit jako (volební) subjekt samostatný nebo jako (volební) koalice. Při nedostatku právní regulace vytváření koalic tedy může být relevantní jedině to, jakým způsobem subjekt své kandidátní listiny zaregistroval. Jistou podporu takovému závěru poskytuje sám zákon č. 247/1995 Sb. v ustanovení § 31 odst. 1, když ve výčtu subjektů oprávněných podávat kandidátní listiny pro volby se vedle politických stran uvádí i (bez dalšího) koalice. Utváření (volebních) koalic tak podléhá dohodě stran, která není nijak veřejnoprávně regulována, resp. zakázána. Zákon č. 247/1995 Sb. s takovým jednáním nespojuje žádné právní důsledky pro kandidující stranu. Není ani předepsáno, že na kandidátní listiny se zapisují pouze členové kandidující strany, je možné zapsat každou fyzickou osobu, která má pasivní volební právo (srov. zejména § 25 zákona č. 247/1995 Sb.). Vytvoření koalice je – za současné právní úpravy – volní akt, tj. projev vůle dvou či více politických stran či hnutí vytvořit (volební) koalici, jenž nepodléhá žádnému dalšímu schvalovacímu aktu či přezkumu státních orgánů“.[5]

Obdobně i Nejvyšší správní soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti volby poslanců TOP 09 v roce 2017, když bylo namítáno, že kandidovala za podpory Liberálně ekologické strany a Koruny české a jde materiálně o koalici: „Rozhodné je, zda společně kandidující politické strany či hnutí jednoznačně označí kandidátní listinu jako koaliční, uvedou, kdo je členem koalice, a stanoví její název. …. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by z důvodů, které navrhovatel uvedl, se měla strana TOP 09 dopustit obcházení zákona. Navrhovatel tvrdí, že se straně TOP 09 dostalo podpory od nejméně dvou dalších politických stran či hnutí. Vyjádření podpory kandidujícím politickým stranám, hnutím či jejich koalicím od politických stran či hnutí, které se volebního klání neúčastní, představuje zcela legitimní součást volné soutěže politických stran. Prostřednictvím čl. 5 odst. 1 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod je přitom chráněna volná soutěž politických stran (či svobodná soutěž politických sil slovy Listiny základních práv a svobod). Rovněž volnost v tvorbě předvolebního programu, na který u TOP 09 navrhovatel poukázal, spadá do chráněného rámce volné soutěže politických stran. …

Lze rovněž konstatovat, že politické strany nejsou limitovány v tom, zda na kandidátní listině, kterou podávají, uvedenou výhradně své členy nebo i osoby, které nejsou členy žádné strany, případně členy jiné politické strany (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 127/96, publ. jako N 41/5 SbNU 349). Ani skutečnost, že na kandidátní listině jedné politické strany či hnutí figurují členové jiné politické strany či hnutí, nečiní z takové kandidátní listiny koaliční kandidátní listinu ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu, nejsou-li splněny požadavky uvedené v tomto ustanovení (tj. jednoznačné označení kandidátní listiny za koaliční ze strany společně kandidujících stran či hnutí, uvedení členů koalice a názvu koalice).

Podání koaliční kandidátní listiny je společným úkonem dvou či více politických stran či hnutí. Vytvoření takové koalice vychází z dohody na úrovni stran či hnutí, která se odrazí v podání kandidátní listiny označené jako koaliční ze strany společně kandidujících stran či hnutí. Od toho je třeba lišit situace, kdy samostatně kandidující strana na své kandidátní listině uvede člena jiné politické strany, jelikož jde o situaci, pro kterou plně postačí domluva této strany a člena jiné politické strany. Nejde o dohodu na úrovni více politických stran. Kandidátní listinu samostatně kandidující strany, na níž jsou uvedeni i členové jiných politických stran či hnutí, tímto pohledem nelze v žádném případě považovat za koaliční kandidátní listinu ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu. Naznačené rozlišení je ostatně z uvedeného ustanovení možno dovodit.“.[6]

Politická strana je svým založením soukromoprávní subjekt. V zásadě tedy může dělat, co zákon nezakazuje. Naproti tomu registrační úřad při registraci kandidátních listin i soud vystupují jako orgán veřejné moci, který může jen to, co mu zákon umožňuje. Přitom zákonné zmocnění pro určitý vrchnostenský mocenský postup veřejného orgánu musí být ze zákona zjistitelné a zřejmé. Pokud zákon výslovně nestanoví materiální přezkum charakteru volební strany, více než třicet let praxe všech registračních úřadu toto akceptovala a stejně tak i rozhodovací praxe soudů, je nepatřičné změnit dosavadní praxi bez změny zákonné úpravy.

Různost forem stranické spolupráce

Velká stranická rozdrobenost není dobrá pro vytvoření funkční a pevné vlády po volbách. Proto se v poměrném volebním systému zavádí uzavírací klauzule, čímž je vytvářen tlak na spojování ideově blízkých politických stran. Ke spojování je však potřeba určitý čas, nic nejde hned. Strany jsou lidé a sblížení lidí někdy trvá.

Křehkou formou integrace je koalice, neboť v ní jsou zastoupeny členské strany jako samostatné právní subjekty s tím, že po zvolení se zpravidla zvolení kandidáty rozejdou do více samostatných politických klubů. I přesto však zákon koalici podporuje jako zárodek možné integrace tím, že pro koalice je přepočteno na členské strany snižována uzavírací klauzule. Pro dvoučlenné je to 8 % (tedy 4 % na stranu), pro tří a více členné 11 %, tedy nejvýše 3,6 % na stranu). I koalice může být počátkem stranického sjednocení, jako v případě Křesťansko-demokratické strany, která v roce 1992 kandidovala v koalici s Občanskou demokratickou stranou a v roce 1992 se s ní sloučila. Jsou však i případy řady koalic, které se rozpadly – Čtyřkoalice (lidovci, Unie svobody, Občanská demokratická aliance, Demokratická unie) 1998-2002.

Mnohem užší politická spolupráce, než koalice je vznik nové volební strany jako samostatné právnické osoby, kde jsou kandidáti vybíráni z řad spolupracujících stran, které samostatně nekandidují, což nyní využívá tradiční levice formou hnutí Stačilo, což je výsledek postupujícího integračního procesu, kdy se původní koalice pro evropské a krajské volby Stačilo změnila v registrované hnutí. Jiná cesta vedoucí k témuž žádoucímu cíli – zabránění politické rozdrobenosti – je, když spolupracující strany podpoří kandidátku jedné z nich a samostatně nekandidují, což je případ spojení konzervativních sil kolem SPD s podporou Trikolory, PRO a Svobodných. V obou těchto případech kandiduje strana jako jedná právnická osoba a po volbách se vytváří jeden poslanecký klub.

Někteří napadají tento způsob kandidatury jako obcházení uzavírací volební klauzule, ale zákon sám volební koalice preferuje, a to právě ve snaze politické strany dotlačit k integraci a řešit nežádoucí politickou rozdrobenost. Tedy naplnění stále užší politické integrace je žádoucí, zákonodárcem chtěné, a i když konečným ideálem může být sloučení spolupracujících stran do jedné, vše chce svůj čas, není třeba mít všechno hned.

Kandidatura SPD a Stačilo není obcházení zákona. V případě koalice může vzniknout více politických klubů v Poslanecké sněmovně, a to nejméně s 3 poslanci, takže se volební koalice může rychle rozpadnout, což byl případ koalice PirátStan v roce 2021. Naopak v případě kandidatury pod jednou stranou, muže vzniknout jen jeden poslanecký klub. V případě, že by část poslanců původní volební stranu opustila, potřebuje pro založení klubu již nejméně 10 poslanců, což je u malých stran nereálné. Navíc takový dodatečný klub nemá nárok na poměrné a paritní zastoupení v orgánech Poslanecké sněmovny.[7]

Rovněž zákon přiznává právo na státní příspěvky zúčastněným stranám v koalici, i kdyby koalici po volbách opustily.[8] Spolupracující strany se stranami SPD a Stačilo nemají ze zákona žádný podíl na státním financování, pokud by se vzájemná politická spolupráce zhroutila. Rovněž volebního zmocněnce ustanovuje jen strana, která kandidátku podala, takže ostatní jsou plně v její moci a musí zde být tedy velmi vysoký stupeň vzájemné důvěry. To jsou silné prointegrační tlaky, které nutí zúčastněné strany spolupracovat i po volbách.

Taková politická spolupráce není myšlena jen na krátkodobé jednostranné provedení. Volební spolupráce více stran formou kandidatury jedné strany vyžaduje vyšší míru vzájemní důvěry a ideové propojenosti, než je tomu u koalice. Koalice stran není materiálně totéž, co kandidátka jedné volební strany, kde jsou zastoupeni i členové jiných stran.

Je tedy mylná úvaha, že spolupráce formou kandidátky Stačilo, SPD i Pirátů se Stranou zelených povede k politické roztříštěnosti Poslanecké sněmovny. Spíše může vést k roztříštěnosti Poslanecké sněmovny vratkost koalice.

Spolupráce politických stran může být různorodá. Z Německa známe příklad CDU/CSU, což není prostá volební koalice, ale aliance dvou stran, které se domluvily, že CDU nebude působit v Bavorsku a CSU zas nebude působit mimo Bavorsko. Běžně se hovoří o sesterských stranách. Jde o stranickou spolupráci, která u nás nemá obdobu, ale byla v Československu v roce 1990-92, kdy Občanské fórum působilo jen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a sesterská Veřejnost proti násilí jen na Slovensku. Prostě šedivá je teorie a zelený strom života.

Svobodné volby vychází ze svobodné stranické politiky

Dosavadní aplikace volebního zákona, že forma spolupráce politických stran v rámci voleb, má být jen čistě na subjektivním vyjádření politických stran samotných, je správná z hlediska ústavního i politologického. Je to součást svobodné demokratické volební soutěže, kterou stát nemá omezovat.

Když se bude více stran ucházet o hlasy voličů, zvyšuje se tím možnost volby pro voliče. Podstatou volební soutěže je volič. Strany mají usilovat o získání hlasů, ne o zákaz, aby volič mohl odevzdat hlasu někomu jinému tím, že skrze soudy politický konkurent dosáhne vymazání konkurenční volební strany z voleb. Více kandidujících subjektů svobodu voleb neomezuje. Rušení kandidátních listin ano.

Snaha o to, aby proti kandidatuře Stačilo a SPD zasáhly soudy je součástí volebního politického boje, kdy část politiků spoléhá na soudní aktivismus. Podíváme-li se do historie, soudci se na zavedení demokracie a všeobecného volebního práva nepodíleli. Nástupu totality nezabránili ani v roce 1933 v Německu, ani 1948 u nás. Zatímco je spousta pamětních desek na nádražích či školách, jací železničáři, učitelé či vojáci zahynuli v boji s německými okupanty. Pokud jde o soudce, tak v Brně je pamětní deska na paměť soudců protektorátního Nejvyššího soudu, kteří při pilné práci pro protektorát zahynuli za amerického bombardování Brna 1944. Demokratická vláda vzniká z lidu a jen ten si ji může ochránit.

Vůle voliče ať panuje ve volbách

Proč najednou začala být nesporná praxe sporná až teď? Je to proto, že SPD i Stačilo disponují velkým množstvím hlasů. V součtu mohu získat přes 20 % voličů. Jejich případné vyřazení z voleb může zásadně změnit volební výsledky. A protože jde o strany razantní opozice, vyřazení z voleb pomůže především vládě, ale i nejsilnější straně ANO. Proč by však voliči neměli mít možnost zvolit si, koho chtějí včetně SPD a Stačilo? Spolupráce těchto stran s jinými stranami je veřejně deklarovaná, obecně známa, nic není před voličem tajeno. Pokud je chce volit, ať má tu možnost. A když je nechce, může volit jiné strany či koalice, samotná kandidatura SPD a Stačilo mu v tom nebrání.

Při volbě mezi možnými výklady volebního zákona v demokratickém státě, má přednost ten výklad, který posiluje práva voliče na svobodný výběr konkurenčních volebních stran. Tedy výklad, který počet kandidujících stran rozšiřuje, a ne omezuje.

Užší volební spolupráce stran je reakcí na volby do Poslanecké sněmovny 2021, kdy propadlo před milion hlasů, což bylo asi 20 % platných odevzdaných hlasů. Vítěz voleb – Fialova koalice Spolu pak sestavila díky propadlým hlasům vládu, ale její opora mezi voliči byla nízká. Vznikl velký příkop mezi vládou a většinou voličů.

Snaha opozičních stran SPD a Stačilo tyto rozdrobené hlasy integrovat a zajistit, aby i voliči stran, jejichž hlasy v roce 2021 propadli, měli možnost na parlamentní zastoupení, je pro voliče přínosná a pro stát blahodárná. Nastoupila se cesta politické integrace, ne drobení. Tento motiv byl veřejně dlouhodobě prezentován. Nešlo o úskočné jednání. Pokus o zabránění kandidatuře SPD a Stačilo je pokusem o pomoci Fialově vládě i za cenu opakování toho, že 20 % voličů nebude moci volit toho, koho chce.

Politický pláč některých soudců

Soudci uvažující o vyloučení Stačilo z voleb vyjádřili povzdech nad dosavadní praxí respektující svobodnou vůli stran se jako koalice deklarovat slovy: „Je totiž potřeba vidět, kam uvedený výklad českou politickou scénu dovedl a kam ji ještě hypoteticky může dovést v budoucnu.“.[9] Někteří soudci nejsou spokojeni s politickou scénou, a to motivuje jejich rozhodování. S politikou je nespokojena značná část lidí, ale nechtějí znásilňovat svobodnou volební soutěž.

Změna zákona

Vyšší forma spolupráce politických stran, než je koalice, je žádoucí. Zákon by ji měl podpořit a to tak, že výslovně umožní, aby jeden člověk byl členem více politických stran, pokut to tyto strany ve svých stanovách připustí, což bude mezi stranami ideově blízkými. Mohl by umožnit i kolektivní členství tak, aby kolektivními členy politické strany mohly být i jiné politické strany. Tak tomu bylo v letech 1990-94, až v roce 1994 byla vyloučila možnost dvojího členství i členství právnických osob.[10]

Soudní rozhodnutí není článeček

Některé úvahy soudů jsou originální a možná by mohly vyvolat odbornou právní diskusi. Nikdo soudcům nebrání, aby své názory, byť okrajové, vyjádřili v odborném tisku či jinde. I oni mají svobodu slova. Píší-li však svá rozhodnutí, nejednají za sebe, ale za stát, který reprezentují, jsou mocenským vrchnostenským orgánem.

Pokud zamítnou návrh na zrušení volební registrace, má odůvodnění sloužit k objasnění výroku. Pokud odůvodnění je v rozporu s výrokem, je celé soudní rozhodnutí nelogické a nerozumné. Šebkův i Procházkův soudní senát prvotně mířily na média. Od počátku bylo jasné, že vzbudí mediální bouři. Ovšem i jim bylo zřejmé, že pokud by zrušily registraci volební strany v jednom kraji, a tedy se postavily proti naprosté většině volebních soudních senátů, bylo by takové rozhodnutí právně neobhajitelné. Proto tito soudci své názory prezentovali jen v odůvodnění, ale nepřetavili je do výrokové části. Sami sebe Šebkův a Procházkův senát předvádí, jako statečné, kteří řeknou zamlčovanou pravdu, že císař je nahý.[11] Ve skutečnosti však jde spíše o chytrou či spíše vychytralou Horákyní, aneb ani oblečená, ani nahá, ani ryba, ani rak.

------------------------------------------

[1] Usnesení Krajského soudu v Brně z 2. 2. 2025, č. j. 65 A 8/2025 (Zlínský kraj: ČR na 1. místě x Stačilo), 65 A 7/2025-235 (Zlínský kraj: Volt x Stačilo). Usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 9. 2025, 64 A 7/2025-175 (Vysočina: Volt x Stačilo) a 64 A 8/2025 (Vysočina: ČR na 1. místě x Stačilo).Obdobně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 2. 9. 2025, 52 A 1/2025-74 (Volt x SPD), 52 A 2/2025-140 (Volt x Stačilo) 52 A 4/2025-154 (ČR na 1. místě x Stačilo).

[2] Bod 32 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze z 29. 8. 2025, 54 A 64/2025–57.

[3] Usnesení z 2. 9. 2025, 73 A 6/2025-39 (Jihomoravský kraj: ČR na 1. místě x SPD), 63 A 6/2025-205(Jihomoravský kraj: Volt x Stačilo), 73 A 5/2025-61 (Jihomoravský kraj Volt x SPD), 63 A 7/2025-134 (Jihomoravský kraj: ČR na 1. místě x Stačilo). Dále usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 9. 2025, 67 A 6/2025-207 (Zlínský kraj: ČR na 1. místě x SPD), 67 A 5/2025-76 (Zlínský kraj: Volt x SPD), 66 A 8/2025-47 (Vysočina: ČR na 1. místě x SPD), 66 A 7/2025-77 (Vysočina: Volt x SPD).

[4] Odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně z 2. 9. 2025, 73 A 5/2025-61 – body 16-18 a 20 (Jihomoravský kraj Volt x SPD), a usnesení z 2. 9. 2025, 73 A 6/2025-39 – body 15-17 a 19 (Jihomoravský kraj: ČR na 1. místě x SPD).

[5] Nález Ústavního soudu z 28. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 127/96. Body 15-17 a 19 o Usnesení z 2. 9. 2025, 73 A 6/2025-39 (Jihomoravský kraj: ČR na 1. místě x SPD).

[6] Body 21, 23, 25-26 usnesení Nejvyššího správního soudu z 14. 11. 2017, Vol 57/2017-24.

[7] § 77 jednacího řádu Poslanecké sněmovny č. 90/1995 Sb.

[8] § 20 odst. 10 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích.

[9] Bod 28 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 9. 2025, 64 A 7/2025-175 (Vysočina: Volt x Stačilo) a 64 A 8/2025 (Vysočina: ČR na 1. místě x Stačilo).

[10] § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 491/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích ve znění zákona č. 117/1994 Sb.

[11] Odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně z 2. 2. 2025, 65 A 8/2025 – bod 67 (Zlínský kraj: ČR na 1. místě x Stačilo), 65 A 7/2025-235 – bod 66 (Zlínský kraj: Volt x Stačilo). Usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 9. 2025, 64 A 7/2025-175 – bod 66 (Vysočina: Volt x Stačilo) a 64 A 8/2025 – bod 66 (Vysočina: ČR na 1. místě x Stačilo).